Azul: Vitráže Sintry

Když mistři obkládači svými azujelos vyzdobili pro portugalského krále, co mohli, přišel čas na něco nového – tentokrát vyměnili dlaždice za sklo a hnali se vyzdobit vitrážemi starobylou Sintru.

Hra Azul, kterou u nás loni vydal Mindok se rychle stala hitem, oslovila mnoho hráčů i nehráčů napříč všemi věkovými kategoriemi a zaslouženě to dotáhla na prestižní ocenění Spiel des Jahres. Neskutečnou výhodou hry je rychlost, přístupnost, snadná pravidla a zábavnost – ostatně to si můžete přečíst v naší recenzi zde. Letos nám Mindok přináší pomyslného nástupce v podobě hry Azul: Vitráže Sintry. A ne, nebojte, protože i když se jedná v podstatě o druhý díl, není to žádná zbytečně nastavovaná kaše, ale hezky popořadě.

Vitráže Sintry toho mají se svým předchůdcem mnoho společného – opět se jedná o abstraktní rodinnou hru pro 2-4 hráče od 8 let s herní dobou okolo 30 minut. A stále za ní stojí známý Michael Kiesling, který vzal to nejlepší z původní hry a přidal něco navíc – sice se trochu snížila přístupnost, ale zase zvýšila míra strategie a pokračování je tak rozhodně „hráčtějším“ zážitkem. I přesto jí ale vysvětlíte prakticky všem a zahrajete v krátkém čase a rádi si jí hned zopakujete.

 

Pod víkem

Jako první je třeba kvitovat, že krabici sice zdobí zcela logicky jiný vzor, ale velikostně je totožná s předchůdcem a krásně se tak vyjímají dohromady na polici. Po otevření na vás samozřejmě v první řadě čekají krátká pravidla. Následuje nějaký ten karton k vyloupání – a tentokrát se nejedná jen o výlohy mistrů, ale i o hráčské desky, které netvoří jediný díl, ale skládají se kromě základního spodního „pruhu“ ještě z osmi podlouhlých desek, které se pokládají vždy náhodně a navíc jsou oboustranné a přináší tak mnoho variability. Samozřejmostí je i počítadlo bodů, které je tentokrát společné pro všechny a plátěný pytlík na vitrážová sklíčka. A když už jsme u toho, tak právě nové dlaždice nebo chcete-li sklíčka, vypadají opět nádherně. Oproti starší verzi jsou tentokrát jednobarevná a průhledná, z tvrdého plastu a vy tak skutečně máte pocit, jako byste vykládali skleněná okna - no koukněte se sami v galerii dole. Co se nemění, to je jejich počet – 100 kusů v pěti barvách a jeden označující prvního hráče. Poslední položka je pro mě trochu kontroverzní. Jedná se o papírovou věž na odhazování dílků. Ta sice hezky vypadá, ale zároveň působí oproti ostatním komponentům trochu levně a chatrně a klidně bych se bez ní obešel, když stejnou práci může splnit víko krabice. Ale to je spíš kosmetická výtka, herně nemá žádný význam.

 

Jak se hraje

Základní princip Azulu zůstal. Hráči si postupně z výloh nebo ze středu stolu berou barevné dílky podle barev a skládají je před sebe na svou desku se vzorem. Jinak se ale jedná vcelku dost o rozdílné hry.

V první řadě, hráč na tahu si jen nebere tabulky skla, ale navíc se může rozhodnout vynechat a posunout svou figurku sklenáře nejvíc doleva. Sklenář je totiž novým prvkem a omezuje vás v obkládání vašich oken. Vždy totiž můžete vykládat jen na všechny vitráže napravo od něj. Zároveň po položení kamenů musíte sklenáře nad právě vykládaný pruh posunout. Což sice komplikuje hru, ale také to nutí k taktizování a přemýšlení do budoucna, kam dlaždice položit, tak abyste nebyli omezeni v dalších tazích. 

Kameny, stejně jako minule, můžete vyložit vždy jen do jedné linie, respektive zde na jednu desku. Všechny přebytečné vám spadnou na podlahu (tedy je naházíte do společné zásoby) a přinesou vám záporné body.

Novinkou je i společné počítadlo bodů, kde neustále vidíte, jak si stojíte oproti ostatním. Zároveň slouží i jako počítadlo a záporných bodů, a k tomu se na něj před začátkem prvního kola vylosují náhodně různě barevné dílky (na každé kolo jeden), označující jednak, která barva v kterém kole přináší body navíc a také sloužící pro označení odehraných kol. S čímž je tedy spojeno i to, že oproti původní hře, tady se hraje přesně na 6 kol a po těch hra končí, ať už toho mají hráči obloženo, kolik chtějí.

Poslední a asi i nejzásadnější změnou jsou desky hráčů. Nejedná se totiž o jeden celistvý kus, ale o základní spodní pruh a na něj navazujících osm svislých oboustranných dílů s různou kombinací barev - oken. Ty si hráči připraví na začátku hry náhodně a každá hra tak je jiná a hra má (nejen) díky tomu velkou variabilitu. Navíc ve chvíli kdy správně vyplníte jednu stranu, díl otočíte a vyplňujete druhou stranu. Když se vám podaří i to, díl vyřadíte ze hry úplně.

Nadto i spodní díl má dvě strany a to ovlivňuje způsob bodování – čili další míra variability hry. Na konci partie se pak sečtou všechny body, odečtou záporné a hráč s nejvyšším skóre logicky vítězí.

 

Jaký je? A který Azul vybrat?

Nejprve tedy nějaké srovnání, kterému se nevyhneme. Jak už jsem psal, hra se hraje přesně na šest kol a oproti původnímu Azulu je značně těžší, neboť za prvé rozhodně nevyplňujete a neskórujete tak rychle (vždy jen za celý vyplněný díl) a navíc figurka skláře vás neustále omezuje a nutí k přemýšlení nad tahem aktuálním i dalšími. Kolo stejně jako v původní hře končí rozebráním všech dílků z aktuální nabídky. Poté nalosujete novou nabídku a jede se dál. Zkrátka v základech budou všichni hráči původního Azulu jako doma. A přesto jako v jiném světě, protože i přes základní podobnost se jedná o zcela jiné hry, které obstojí vedle sebe. Problém spíš bude, pokud máte doma už víc abstraktních her, kterých za poslední dobu vyšlo dost a jedna lepší než druhá a trh se nám trochu plní. Pokud zůstaneme přímo u Mindoku, nabízí se původní Azul a Sagrada. Je otázka, zda se vyplatí mít doma všechny tři. A za mě asi ne. Osobně bych si určitě pořídil klasický Azul, protože to je zkrátka jednoduchá funkční a nadčasová pecka, kterou oslovíte takřka každého, s kým jí vyzkoušíte. Zda to doplnit Sagradou (recenze zde) nebo novými Vitrážemi Sintry, to je otázka. Hry jsou obě dobré a osloví zkušenější hráče. Sagrada je možná ještě o fous těžší a hratelností a mechanismy se spíš kloním k Vitrážím, ale je to otázka vkusu.

K samotným Vitrážím Sintry. Hru si zkrátka zamilujete. Kombinace jednoduchých principů, snadno naučitelných pravidel a skvělé přístupnosti ruku v ruce s nutností přemýšlet a plánovat dělá z této hry opět skvělou abstraktní záležitost se všemi pro a proti daného herního žánru. Pokud tenhle typ her máte stejně jako já rádi, není nad čím váhat a skočte do prvního obchodu pro svou kopii. Změn je dost a díky novým kombinacím osloví hra mnohem více i zkušenější hráče, ale ani u nováčků a rodin se rozhodně neztratí. Hra samozřejmě bude neustále o své místo na slunci soupeřit se starším bráškou, ale tomu se jak jsem už psal výše, minimálně dorovná. Osobně jedinou nevýhodu (i původní hry) vidím v hráčských deskách. Strašně by se mi líbilo, kdyby byl papír „dvojitý“ jako třeba u Scythe a kameny a počítadla tedy více držela na svém místě. To je ale spíš kosmetická úprava a dojem z hraní nezkazí. 

Zkrátka nový Azul se povedl – 5/5 zlatých bludišťáků pro Mindok!

 

Koupit přímo u Mindoku!

 

Azul: Vitráže Sintry

Autor: Michael Kiesling

Vydavatelství: Mindok

Rok vydání: 2019 

Počet hráčů: 2-4

Věk: 8+

Herní doba: 30 min

Autor: Adam Vondra Vondris

Galerie: