Cesta do nevědomí

Vydejte se na dlouhou cestu do lidského podvědomí v začátcích psychoanalýzy a staňte se nejvěhlasnějším následníkem slavného Sigmunda Freuda.

Vydavatelství TLAMA games nelení a sází jednu očekávanou novinku za druhou. Cesta do nevědomí byla pro mě osobně ale jednou z těch nejočekávanějších, protože se v ní spojují mé oblíbené mechaniky, historické a tematické zasazení, ale také grafické ztvárnění z dílny Andrew Bosleyho a Vincenta Dutraita. A navíc se jedná o komplexní kombinační euro. Zkrátka mohl jsem dokázat odolat? Nemohl. Bál jsem se zklamání? Samozřejmě. Jak to celé dopadlo? Inu na to se teď podíváme. Tiše a v klidu se tedy posaďte do křesla a pojďme se podívat do hlavy Cesty do nevědomí.

Historické okénko – moderní psychologie se počátkem 20. stol. nacházela ve svých začátcích, ale zaznamenávala poměrně raketový růst. Jedním z nejvýznamnějších představitelů byl rakouský lékař českého původu Sigmund Freud, který dal základ mj. psychoanalýze, tedy teorii a metodě, která se mi jiné opírá o vědomí, podvědomí a nevědomí s ním spojené sny. Samozřejmě že v průběhu let se celá psychologická větev dynamicky vyvíjela, rozvíjela a měnila, ale i také štěpila, ale základ dostala právě v době počátku 20. stol. při středečních schůzkách u Freuda doma při setkání Středeční psychologické společnosti.

Právě do středečních setkání a využití psychoanalýzy je hra Cesta do nevědomí zasazena. Každý z hráčů se v téhle hře Antonio Zaxe, Jonny Pace, Laskase a Yoma, stává jedním z čtveřice Freudových současníků v průběhu zhruba 120 min formuluje nové techniky a poznatky, snaží se léčit pacienty a významné klienty z řad historických postav, přispívat svým učením a přístupem k formování vědeckých myšlenek, ale i sdílet novinky a poznatky s kolegy, a to za přispění litrů hořkosladké kávy. Vše za jednoduchým účelem – získat co nejvíce bodů a stát se nejlepším a nejvěhlasnějším současným psychoanalytikem.

 

Co, kam a s čím? Aneb herní výbava

Svou imaginací si hra pohrává už při prvním pohledu na víko, kde najdete typickou pohovku, ale i náznak vznášejících se snů, které mají ve hře zásadní význam. Po otevření čtvercové krabice se ale rovnou připravte, že budete možná potřebovat krátkou psychoanalýzu sami. Je toho totiž hodně. A když říkám hodně, myslím tím HOOODNĚ. Krabice je komponenty doslova narvaná a Cesta do nevědomí se pro mě stává jednou z her, do kterých si velmi rád pořídím přehledný insert třeba od junta design. Ale o tom jindy.

První na řadě jsou samozřejmě pravidla. Včetně přehledu komponent, historického úvodu, zabírají více než 20 stran. A to má sólo vlastní sešit. A nebudu lhát, je toho dost na uchopení a pochopení. Mechanicky ve svém jádru kombinuje hra worker placement, správu zdrojů, engine building v kulisách rozsáhlého point salátu. A přitom ve výsledku seznáte, že to není tak těžké, jak se to na první pohled tváří. Jasně prokousat se začátky chce nějaký ten herní um a čas, ale základ herně není vyloženě těžký. Mnohem těžší je se následně správně zorientovat a využít správně mechaniky, kdy zde platí, že udělám a), to mi umožní b), z toho dostanu c), to můžu využít na d)… a tak dále. Takové optimalizační kombinační puzzle, kde sice za vše dostanete odměnu nebo nějaký bonus, ale jakmile využijete nějaké kombo a ono vám to vyjde do maxima, máte naprosto blažený pocit.

Co se samotného herního materiálu týká, tam se připravte na desítky karet, desek a destiček, žetonů, či hned dvojici herních plánů. A k tomu musíte připočíst jednou tolik herního materiálu pro každého hráče, ať už jde o hráčské desky, desky porozumění, ordinace, figurky, žetony nápadů, porozumění či kalamáře. Komponent je zkrátka hodně, a to v řádu desítek nebo spíš nižších stovek kusů. Subjektivně je ale vše dovedeno takřka k dokonalosti a to jak estetické v krásných ilustracích dvou zmíněných autorů, tak ale i herní. Byť tady si dovolím menší výtku – ve hře je toho tolik, že jednak se připravte na slušně dlouhou přípravu hry na stůl, ale také si vyhraďte hodně místa. Hra je masivní a zabere pořádný stůl. I ve dvou byl stůl 130x80 tak akorát, ve čtyřech je i 180x80 tak akorát pro příjemné a pohodlné hraní. Zase ale nemáte pocit, že byste byli za své peníze jakkoliv ochuzeni.

Co mezi herními komponenty musím vyzdvihnout, to jsou karty. Jednak tu máme klienty, kteří jsou reprezentováni skutečnými historickými postavami jako třeba Franzem Kafkou, ale také sny, které nesou naprosto nádherné, dechberoucí a nápadité originální ilustrace z říše snů. A to ani nemluvím o průhledných kartách melancholie, které představují problémy klientů k řešení.

Dalším výrazným prvkem jsou komponenty pro hráče. Krásné dvouvrstvé desky psychologů, potištěné dřevěné figurky profesorů, žetony nápadů nebo průhledné figurkové kalamáře. Zajímavě jsou ve hře řešeny zdroje. Nemáte žádnou obecnou zásobu, ale každý hráč má kruhovou desku porozumění s třemi díly a trojicí stupňů a na ní umisťuje žetony porozumění, kterými následně (mj.) platí za akce.

Celkově je grafická a produkční stránka hry jednoduše perfektní a jedná se o jednu z nejhezčích her v naší sbírce. Ano, zabere dost místa a vše vyskládat a poskládat je výzva i po několika partiích, ale hra si zachovává přehlednost a funkčnost.

 

Jak na to?

Rozepisovat pravidla hry detailně s dovolením nebudu. Přeci jen jich je dost a vydala by na samostatný článek. Ostatně můžete si je načíst na stránkách Tlamy nebo se podívat třeba na videonávod či představení. Přesto ovšem, že je pravidel a různých pravidýlek dost, troufám si tvrdit, že vše je velmi hezky provázané tematicky i mechanicky, herně dávají věci v této hře smysl a po pár úvodních kolech, nebo spíše po jedné dvou partiích, už hra velmi příjemně u znalých hráčů plyne.

První velkou minihrou je příprava. Deska Vídně, deska středeční společnosti, nabídky karet, zásoby žetonů a žetonků, osobní prostory hráčů, vyskládat všechny figurky a komponenty. Připravte si aspoň 15 min. tady se jedná o jednu z těch her, kde jsem rád, když přijdu už k připravené partii a následně nemusím vše uklízet.

V základu lze říct, že se hráči během hry střídají v tazích, kdy vždy provedou jednu z pouhých tří možností – předložení nápadů, stažení nápadů nebo léčba klientů. Tady by se to zdálo strašně snadné, ale samozřejmě není. I když ve třech možnostech najdete známé mechaniky jako worker placement, pohyb po rondelu nebo engine building, jsou všechny do hry tematicky strašně hezky zakomponované, ale i mechanicky svěží a originální. Třeba „workerové“ v podobě nápadů, kdy záleží jakým „myšlenkovým“ koncem na natočíte na desce a podle toho provedete akce. Nebo zdroje v podobě desky porozumění. Ale také engine budovaný z destiček nápadů a jeho vylepšování a efektivní spouštění pohybem kalamáře. Třeba je to jen subjektivní pocit, ale mechaniky jsou ve hře zkrátka nastaveny originálně, a i když vidíte známé základy, fungují dostatečně odlišně, aby hra nebyla jen další kopií téhož již mnohokrát viděného.

Komplexitu hry netvoří výše zmíněné tři tahové možnosti, ale hlavně provázání, návaznost a všechny ty podmožnosti, kdy se na jedno rozhodnutí jako pomyslná sněhová koule nabalují další a další. Z počátku budete jistě tápat, ale hra rozkvétá opakovaným hraním do hloubky, kdy v dalších a dalších partiích víte jakým směrem se vydat a jak ideálně nastavit časování a provázanost jednotlivých prvků.

Osobně se mi hodně líbí několik herních nápadů. Předně je to práce se zdroji pomocí desky porozumění. Dalším je budování poznámek a jejich využívání pomocí kalamáře, kdy musíte promýšlet, kam a jak se posunout. A moc se mi líbí i léčba klientů. Ano, co byste byli za psychology, pokud byste neměli klienty, kterým musíte pomoci s jejich trápením, a to pomocí snů, kdy každý z klientů má vlastní malé počítadlo terapie, a kterém se snažíte dojít k cíli a úspěšně tak klienta vyléčit, čímž navíc odemknete jeho schopnost.

Cílem hry není nic menšího, než získat nejvíce vítězných bodů, a to ať už léčením klientů, publikací odborných článků, ziskem pověsti či „psaním“ poznámek. Zkrátka tady je to opravdu point salát, kde získáte body všude možně, jen musíte své možnosti správně optimalizovat.

Aby toho nebylo málo, můžete si do hry zařadit i až tři moduly, které přidávají do partie další možnosti. Ano, jsou fajn, ale zcela upřímně než si ohrajete nebo spíš nahrajete základní hru jako takovou, i tak to zabere moře času.

A ano, hru si lze užít i sólo. Není to špatné, ale přeci jen když sólo, mám oblíbené jiné deskoherní adepty.

 

Dojmy

Pokud máte rádi velké hutné a komplexní euro hry, kde je nespočet možností co dělat a jakým způsobem se vydat na cestu k vítězství, pak je Cesta do nevědomí jedním z nejžhavějších kandidátů na hru roku, ne-li tím největším. A to i přesto, že nedávno vyšly takové nadstandardní pecky jako Přehrada nebo Voidfall.

Předně je tu zpracování. Tady se autorům povedlo v podstatě vše. Ano, mám trochu osobní problém s velikostí hry, která už je na hraně, když zejména ve čtyřech hráčích potřebujete větší stůl než na vánoční večeři celé rodiny a s delší přípravou, ale zároveň mě osobně (a ano, je to prostě subjektivní) prostor i čas stojí za každou minutu v téhle hře. Co se opravdu hodně povedlo, to jsou karty snů, které jsou jednoduše nádherné a každý jeden je originálním uměleckým dílem. Ale pozadu nezůstávají ani klienti, potištěné figurky nebo desky hráčů.

Cesta do nevědomí není hrou na jedno zahrání. První partie umí být více než dlouhá a i rozhodně trvá, než do hry naskočíte a pochopíte všechny principy a provázanost prvků a mechanik. Není to o tom, že provedete akci, vyhodnotíte jí a máte hotovo. Tady musíte s každé akce, každého rozhodnutí, každého prvku vytěžit absolutní maximum v cestě k vítězství. A ano, to vede k hluboké analytické paralýze, pokud hru chcete opravdu hrát na vítězství a maximum. Každý jeden tah je samostatná optimalizační hádanka, která před vás postaví specifické dilema, které chcete s maximální snahou vytěžit a co nejlépe provést. I pro zkušenější hráče euro her nabízí Cesta do nevědomí silně komplexní optimalizační zážitek, kde je více než snadné udělat chybu. Zároveň mám ale pocit, že chybám se nevyvarují ani ti nejlepší a hra odměňuje za strašnou spoustu věcí. Odměňuje, ale to neznamená, že tak lze vyhrát. Svou cestu hrou napříč do nevědomí musíte skutečně komplexně a dopředu promyslet a vymyslet. Tím se hra stává o něco méně přístupnou méně zkušeným hráčům. Ostatně nemyslím si, že by hra byla zrovna pro ně.

Čím hra naprosto výrazně boduje, to je originální téma, ale zároveň jeho zasazení a implementace do herních mechanik. V žádném případě se nejedná o „suché“ euro, ale krásně provázanou a tematickou hru, kde je vše stylově propojené. Hodíte svůj „nápad“ na stůl, vytvoříte své poznámky, publikujete, „zapisujete“ kalamářem a léčíte klienty pomocí interpretace snů.

Ve hře funguje velký efekt sněhové koule, kdy z počátku své myšlenky teprve hledáte, ale postupem hry se stáváte stále věhlasnějšími, lepšími a zlepšujete svůj pomyslný engine a možnosti, což vynikajícím způsobem funguje. Ale také to hru prodlužuje. Zatímco první tahy dokáží být velmi rychlé, ke konci hry už se dokáže každý herní tah solidně táhnout. I proto se nám nejvíc líbila hra ve dvou hráčích, kdy prostoje byly i tak únosné a hra pěkně fungovala. Přeci jen ve čtyřech (a rovnou prostě říkám nehrajte první hru v plném počtu) je nejen čekání, ale celá partie vážně dlouhá – ano, postupem času se dá odehrát hra cca 30-40 min na hráče, ale to jen v případě, že nemáte hodně přemýšlivé hráče, kteří se zaseknou vymýšlením. A zároveň není hra interaktivní, ale spíše sólo záležitost, takže si každý hlídá hlavně svůj prostor a čekat na ostatní, než se dostanu na tah 

Množství možností ve hře a obrovská variabilita a znovuhratelnos mi osobně dost imponuje a líbí se mi, že mi hra nedává jasný směr, ale poměrně velkou možnost jak hrát a na co se zaměřit. To podporuje i právě zmíněnou znovuhratelnost, stejně jako velké množství a variabilní nastavení komponent před a během partie.

I přes náhodný setup mi osobně nepřijde, že by ve hře byla nějak výrazná míra náhody. Ba naopak je hra vyloženě postavena na hráčských rozhodnutích, což je pro mě velké plus. V tomhle ohledu se mi hodně líbí, že každý svým pánem v budování své osobní desky pomocí poznámek. Hra je krásně otevřená.

Ve hře se vám nestane, že byste neměli co dělat. Každé kolo je malá hra, malá výzva, malé puzzle k vyřešení a správném zahrání, každé kolo má dopad na celou partii a její průběh, nebo tedy vás osobní herní průběh. Neustále objevujete a spojujete malá či větší komba a uspokojujete se satisfakčním pocitem, když vám to správně vyjde.

Kombinační, otevřená, silně tematická, krásně vizuálně i herně provedená velká euro hra – přesně to je Cesta do nevědomí, která se stává naším osobním adeptem mezi nejlepší hry letošního roku. Ano, musíte se prokousat pravidly, musíte si vše promyslet, uvaříte si hlavu plánováním, ale odměna za to je skvělý komplexní zážitek a velmi dobře provedená hra, u které se mi osobně těžko hledají slabá místa, protože obsahuje v podstatě vše, co mám rád.

 

Cestu do nevědomí můžete koupit přímo na TLAMA games zde!

 

Cesta do nevědomí

Autoři: Antonio Zax, Jonny Pac, Laskas a Yoma

Vydavatelství: TLAMA games

Rok vydání: 2024

Počet hráčů: 1-4

Věk: 12+

Herní doba: 120 min a více

Autor: Adam Vondra Vondris

Galerie: