Koruna z popela

Vydejte se v roli temných nekromantů do boje o zbytky kdysi mocného království a pozvedněte na svou hlavu korunu z popela říše.

Kdysi dávno bylo Království prosperující říší, kterou ale závistivý, lstivý a strachem se užírající král uvrhl do občanské války mezi svými mocnými a oblíbenými vazaly – barony. Ti po kruté a vše spalující válce, která uvrhla celou říši do prachu a popela při mírových jednáních sice prozřeli, ale již bylo pozdě a král se dopustil poslední velké lži a zrady a uvrhl barony do staletí temné agónie a nočních můr, které je navždy pohltily a změnily. Po době strávené neklidným spánkem plným bolesti a smrti se baroni probudili, ale již byli plní touhy po moci a vládě, ale také se znalostí děsivé nekromancie. A právě tu nyní využívají v dalších válkách nejen mezi sebou, ale i s pozůstatky kdysi mocné a velkolepé sídelní Citadely, neboť Korunu z popela, která zaručuje vládu na upadnuvším temným královstvím může na svou hlavu pozvednout jen jeden.

Ano, když se řekne worker placementové euro, málokomu se asi vybaví nějaký hlubší herní příběh a podobné hry jsou mnohem častěji založeny spíše na mechanikách, než na uvěřitelném a opodstatnělém tématu. Koruna z popela – žhavá novinka vydavatelství TLAMA games – je v tomto ale dost jiná a i když se jedná o hru podobného ranku, tak výše uvedený příběh, ale i množství na něj navázaných věcí, dává téhle hře originální kouzlo a téma, které je i z hlediska zpracování povedeně podkresleno. Ale postupně.

Koruna z popela je hrou založenou na umisťování dělníků (worker placement), boje o území (lehký area control) a zároveň i asymetrických frakcích jednotlivých baronů – nekromancerů. Stojí za ní Richard Lawton a komunitní financování na platformě Kickstarter, kde se více než slušně zafinancovala a my se tak nyní můžeme v 1-4 hráčích od 14 let vrhnout do soupeření o zbytky království v rozsahu 60-120 min. Každý z hráčů představuje jednoho z mocných nekromancerů, do kterých se po století spánku přeměnili kdysi mocní baroni a za pomoci svých pracovníků sbírá zdroje, staví armádu a budovy a snaží se získat co nejvíce vítězných bodů, aby na konci partie mohl pozvednout svou korunu a ostatní uvrhnut do krutých temnot prázdnoty.

 

V zajetí temnoty

Netradiční temně laděné téma hry je na první pohled poznat už z krabice, jakmile se vám dostane do ruky. Vévodí jí temně černé a šedé odstíny jakoby pohlcující vše okolo, doplněné o modrou a růžovo červenou, které snad ještě více překvapivě dotvářejí atmosféru hry. O to víc, že na ilustraci najdete nejen levitujícího nekromancera, ale i střet nemrtvých armád a na ně shlížející Citadelu, které kdysi mocně pyšně shlížela na království.

Co musím pochválit, jsou pravidla hry. Koruna je takový středně těžký titul, ale pravidla samotná se čtou dobře, vysvětlují dobře celou hru a neměli jsme problém něco najít nebo dohledat. Ostatně následnému průběhu hry pomáhá i přehledná ikonografie a ucelená grafický stránka hry.

Druhou věcí, která mě potěšila, než se vrhnu na komponenty, je plastový insert, který všem pojme a kam celou hru jednoduše po vyloupání (a samozřejmě i po zahrání) roztřídíte. A upřímně mě vzhledem k přívětivě nastavené ceně hry překvapil a potěšil. Když už jsme u ceny hry – z komponentového hlediska bych hře nic moc nevytknul, ale pokud si jí chcete ještě vylepšit, můžete si pořídit standees bojovníků, ale také deluxe komponenty v podobě dřevěných a kovových žetonů. Zejména druhé jmenované vás určitě potěší, pokud vás hra chytne, protože nahrazují většinu kartonu ve hře.

Zpět ale k samotnému provedení. Za grafikou stojí Vadim Mishin a Rafael Nobre a ti si pro celou hru – nutno říct, že tématicky – vybraly temnější, tmavší odstíny plné nemrtvých, umrlčích symbolů a smrti. Tedy vyjma komponent pro hráče, které jsou naopak v pastelových barvách a svou výrazností pomáhají přehlednosti. Jasně, ke hře to sedí, ale je to třeba důvod, proč hru asi nevytáhnete s dětmi, byť jinak není extra složitá.

Herního materiálu je až až a v první řadě mu dominuje velký oboustranný herní plán (řekněme temný a ještě temnější), ale také dvouvrstvé desky pro hráče, které obsahují místo pro workery, ale také třeba počítadlo bodů. Dalším výrazným prvkem hry jsou karty – zejména pak ty zobrazující různé a různě silné, nemrtvé bojovníky, příšery a ohavnosti, ale také karty bojové či ty pro sólo hru. Nesmím zapomenout ani na kvalitní potištěné dřevěné žetony surovin či služebníků pro hráče. Ti mimochodem nejsou jen potištění, ale také originálně tvarovaní pro každou barvu. Snad jediné, co pro mě osobně bylo možná trochu netematické nebo prostě řekněme fádní, to jsou desky budov. Nechápejte mě špatně – herně fungují na výbornou, ale jinak jsou poměrně abstraktní.

Celkově nemůžu říct, že by mě hra na první pohled (v digitálních podkladech) výrazně zaujala graficky a zpracováním zaujala, ale výsledek na stole příjemně překvapil a jedná se o možná trochu graficky netradiční, ale rozhodně pěkně udělanou hru. Zároveň kvituji, že je přizpůsobena i barevně hůře rozlišujícím hráčům a zároveň i můžete vybrat, jakou variantu herního plánu využijete. Co do zpracování komponent se jedná o vyšší kvalitativní standard, kterému nechybí maličkosti jako dvouvrstvé desky či potištěné žetony. Zároveň se mi z designérského hlediska hodně líbí využití karet bojovníků namísto třeba figurek.

 

Boj do posledního dechu

Z herní stránky nabízí hra příjemnou, nekomplikovanou a konfliktní hratelnost – aneb se stále přetahujete o 7 mapových regionů – ale zabalenou v přístupném pravidlovém rámci, který obsahuje řadu zajímavých funkčních prvků.

Na začátku hry si každý hráč vezme desku jedné barvy a všechny komponenty, rozmístí si základní prvky do regionů na rozloženém plánu, k tomu dostane kartu osudu (osobní úkol navázaný na barvu bojovníků) a připraví se nabídky bojovníků, budov, ale i surovin. Následně se náhodně určí prvotní pořadí hráčů a v zásadě se může hrát. Setup není zbytečně zdlouhavý a dá se zvládnout za pár minut i díky insertu.

Celá hra se hraje na čtyři kola, v nichž má každý hráč 4 tahy (podle svých 4 služebníků). Jakmile je právě aktivní hráč na tahu, vezme jednoho ze svých služebníků a vyšle ho na některé z mnoha akčních polí na plánu (nebo jedno na své desce). V zásadě se akce dají shrnout jako zisk zdrojů, stavba budov na plán, boj a obnovení karet boje. Jakmile hráč akci vyhodnotí, může vyvolat jednoho z dostupných bojovníků z nabídky karet a předá štafetu další mu hráči.

Sbírání zdrojů je snadné. Pošlete služebníka k budově a získáte vyobrazené zdroje. Zajímavým twistem je daň majiteli budovy, který zrovna vládne danému regionu. Zdroje získáváte pro rekrutování – byť tady to slovo není úplně přesné – bojovníků v podobě karet na konci tahu.

Možnosti stavění budov jsou omezeny nabídkou na každé kolo a také samozřejmě dostupnými místy na vykonání příslušné akce. Tady nás zaujala mechanika „překládání“ budov a zisku dodatečných bodů z velikosti sloupce žetonů.

Další možností je boj. Hra je konfliktní a hráči se přetahují o jednotlivé regiony (6) a ústřední Citadelu, kterou z počátku ovládá sám padlý král, ale samozřejmě se vše rychle vymění a hráči se přetahují i o ní, protože přináší na konci každého kola svému majiteli hromadu bodů. Boje jsou řešeny zajímavě. Obránce má své karty bojovníků viditelně rozložené na plánu a útočník má tedy otevřené informace, ale sám si své karty volí v ruce tajně. K samotným bojovníkům ovšem oba hráči přidávají bojové karty, které dávají další modifikace a bonusy pro vítěze i poraženého.

Poslední možností je pak obnovení karet boje, kterých má každý pět a občas je potřeba dostat zpět ty, minimálně pocitově, lepší.

Cílem celé hry je sbírání bodů, a to ať už v průběhu hry a na konci jednotlivých kol, ale hlavně na konci hry, ať už za obsazené a držené regiony či Citadelu, tak i za zdroje a zlato či za svou kartu osudu, která boduje vždy dvojici barev bojovníků.

Co musím zmínit, to je přidaná asymetrie. Pokud budete hrát podle základních pravidel, jednotliví nekromanceři se liší pouze barevně. V pokročilejším – respektive podle mě spíše více než vítaném – módu dostává každý ze čtveřice mágů dvě schopnosti, které jsou tematicky navázané na své postavy. Visio řečený Zřící před pádem o všem věděl, a tak jsou jeho schopnosti odraženy v odhalování karet a plánů. Fortis Obránce, který udržoval mír a rovnováhu, zase manipuluje s bojovníky. Tady se jedná o příspěvek do hry, který bych za sebe zařadil okamžitě, protože díky němu získává hra zajímavější průběh a odlišuje hráče mezi sebou větší variabilitou a možnostmi.

A ano, pokud se ptáte, Korunu z popela si lze zahrát i sólo, a to díky kartám automatického protivníka, který navíc nefunguje jen ve hře jednoho hráče, ale i jako možnost doplnění ve dvou či třech pro zajímavější hru. Proč byste to dělali? A to už jsme u dojmů.

 

Dojmy

Koruna z popela přináší trochu tradiční mix mechanik, ať už se jedná o umisťování dělníků, boje o území, správu zdrojů či lehký deck building karet bojovníků. Zároveň ale u hry rozhodně nemáte pocit, že byste hráli jen další generickou hru bez nápadu, ba právě naopak, protože v téhle hře dostáváte vyváženou a dobře vymyšlenou kombinaci v netradičním hávu, která má rozhodně co nabídnout.

I když mě původně hra graficky nijak zvlášť nezaujala, tak po rozbalení a hře musím říct, že je povedené. Moderní fantasy design v temných kulisách hře více než sluší. A nejen graficky, ale i kvalitou komponent, kterou si ještě můžete vylepšit.

Hra vypadá jako herně i pravidlově velká, ale příjemně nás překvapila její přístupnost. Základ je všeho všudy položit dělníka, vyhodnotit akci a najmout bojovníka eventuálně. I díky tomu je hra možná až překvapivě svižná a rychle ubíhající k cíli, byť těch rozhodnutí co udělat a hlavně kdy vůbec není málo.

Co je podle mě vymyšleno naprosto skvěle, to jsou souboje. Obránce je na plánu určen, jen vybere kartu boje, stejně tak útočník, který přidá svou kartu/karty bojovníků, sečtou se síly, porovnají výsledky a zatímco jeden je rozmetán v prach, druhý získává (nebo zůstává) daný region na mapě. Pro mě příjemná je i do značné míry absentující náhody, kdy jen jedna z bojových karet používá jako modifikátor kostku, ale kdy je navíc možnost počítat s dostupnými možnostmi obou soupeřů. A to ani nemluvím o tom, že v téhle hře rozhodně neplatí, že vždy chcete vyhrát. Bojové karty totiž umí odměnit vítěze i poraženého a mnohdy jdete do střetu s vědomím, že sice prohrajete, ale dostanete potřebnou odměnu, kterou hned v dalším tahu šikovně využijete.

Ostatně další pozitivní věci u hry je právě systém odměňování a bonusování, kdy v podstatě absentují vyloženě prázdné akce, hra vás netrestá a naopak každé rozhodnutí něco přinese. Pro mě osobně je takový systém mnohem příjemnější, než zbytečné restrikce, a to i tím, že je značně pozitivní vůči nováčkům u hry.

Velkým plusem je přidaná asymetrie jednotlivých „frakcí“, která koresponduje s předloženým příběhem a pozadí baronů – nekromancerů. Rozhodně bych doporučil je využívat co nejdřív, protože hře dodávají pěknou hloubku a nové možnosti.

Díky svému dynamickému a konfliktnímu průběhu se hra rozhodně nehodí pro někoho, kdo si rád hraje na svém vlastním písečku a nerad se pouští do střetů s ostatními. Tady se prostě boji nevyhnete a je ústřední součástí hry.

Co musím říct je, že Koruna z popela je pro mě osobně trochu slabší ve dvou hráčích (byť lze přidat automu). Ne nehratelná, ne špatná, ale podobně jako jiné podobné hry rozkvétá ve vyšších počtech, byť ve čtyřech je to docela slušná divočina, kde dochází k neustálému přetahování a konfliktům od počátku do konce a kolem Citadely se kupí hromady kostí. Přitom je ale mnoho věcí ve hře více než slušně dopočitatelných a odhadnutelných, takže zkušenější neustále mohou kalkulovat se svými možnostmi.

Musím říct, že hra má více než slušnou variabilitu (náhodné lokace, náhodná nabídka bojovníků, různé přístupy a dynamické boje) a znovuhratelnost, i když mám za to, že je zde pěkný prostor pro případné expanze a nové možnosti, která nenabourají dobře udělaný základ.

Koruna z popela je pro mě osobně pěkně zvládnutý, promyšlený a skvěle fungující herní design plný moderních herních prvků, svižné hratelnosti a originální zasazení, který v sobě kombinuje vousaté sbírání zdrojů a umisťování pracantů s dynamickými souboji a tuhou mezihráčskou interakcí, který si užije 9 nekromancerů z 10.

 

Hru můžete koupit přímo na TLAMA games zde!

 

Koruna z popela

Autor: Richard Lawton

Vydavatelství: TLAMA games

Rok vydání: 2024

Počet hráčů: 1-4

Věk: 14+

Herní doba: 60-120 min

Autor: Adam Vondra Vondris

Galerie: