Strážci divočiny

Dokážete se postavit hrozbě rozpínavých mocichtivých strojů a vrátit lesní říši klid, mír a svobodu? Pozvedněte prapory revoluce a kráčejte společně k vítězství.

Po tisíc let patřila říše Všelesa zvířecím obyvatelům. Vše bylo propojeno a nic netrvalo věčně, ale na to si obyvatelé zvykli a svůj život stavěli právě na těchto dvou jistotách. Jenže pak přišli tajemní Spiklenci a z obavy před dlouhou a krutou zimou vytvořili stroje, které se však postavily svým pánům a byla rozpoutána válka o Všeles. Stroje jsou mocné, bezchybné, tvrdé, nesmiřitelné a v místě jedné z bývalých vesnic staví nové jádro a síť továren. Ale čtveřice frakcí Řádu, Sekty, Rady a Klanu posbírala všechny své věrné a společně se vrhly vstříc nepříteli. A právě zde přichází čas hry Strážci divočiny, která vás v kooperativním dobrodružství vrhne do této tvrdé války. Ujměte se role vůdce jedné z frakcí a postavte se strojům.

Strážci divočiny jsou kooperativní, kartami řízenou hrou Henryho Audubona a T. L. Simonse pro 1-4 hráče od 14 let a s herní dobou pohybující se okolo 60-120 min na jednu partii. Každý z hráčů se chopí jedné z originálních a jedinečných zvířecích frakcí a společně se musí postavit hrozbě šířící se z jádra a továren v podobě strojů a znečistění, které tvrdě a bezohledně devastují kdysi krásný a klidný Všeles, ale i jeho obyvatele. Zbraně do rukou a vzhůru k vítězství!

 

Herní vybavení správného rebela

Když jsem poprvé uviděl vizuální stránku hry Strážci divočiny, okamžitě mě zaujala a připomněla hry jako legendární Duchové ostrova nebo Root. Zvířecí odboj na krabici hrdě čelící postupujícím strojům navíc jasně vyjadřuje celou podstatu hry.

Po otevření se jako první začtete do pravidel (která jsou mimochodem jako vždy dostupná i na stránkách vydavatelství TLAMA). Líbilo se nám, že hra vás nevrhá hned do pravidlových reálií, ale na úvod představuje svůj svět, dění a frakce, což příjemně pomáhá proniknout do tématu, která navíc třeba na nás uvěřitelně funguje. Pravidla jako taková jsou trochu delší a jejich nastudování a pochopení nějaký čas zabere, ale hra jako taková není mechanicky příliš složitá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jakmile se naučíte základní principy, ubíhají kola a tahy plynule. Přesto i když by se to tak mohlo z vizuální stránky zdát, tak Strážci divočiny zdaleka nejsou hrou pro děti a troufnu si říct, že ani na rodinné hraní.

O ilustrace hry se postarala dvojice Meg Lemieur a T. L. Simonse, kteří hře vtiskli společně originální vizuální stránky, byť v ní vzdáleně můžete najít podobnost třeba s výše zmíněnými hrami. Příjemné je, že ve hře šel stranou jakýkoliv plast a vše je v kombinaci dřevěných figurek a kartonových dílků a žetonů a také karet, které celou hru řídí, ať už ze strany hráčů či automatického mechového protivníka. Komponent je dost a krabice, která nese menší čtvercové rozměry je jich pěkně plná. Můžete se těšit na vyloupání desítky žetonů, desek a destiček, skládací mapu z hexových dílků nebo kruhy (desky) pro jednotlivé frakce. A k tomu dřevěné sady nepřátel, ať už mechy, velké mašiny či zdi, kterými plní stroje mapu.

Pro každého hráče, respektive pro každou frakci, je připravena kromě desky i sada dřevěných figurek – dvojice potištěných vůdců, tábory a podpora, stejně jako karty vůdců a strážců. Tady musím zmínit, že jednotlivé frakce jsou vyvedeny v pěkných „přírodních“ barvách korespondujících s jejich domovskými prostředími v lese (pláně, lesy, bažiny a hory) a barevný styl hře sluší.

Jednotlivé herní komponenty jsou povedené, hezké, herně příjemné a kvalitní. Celá hra na stole působí dobře, přehledně, nijak přeprodukovaně. Líbí se nám i překlad vydavatele, a to nejen hry jako takové a pravidel, ale hlavně jmen jednotlivých strážců (zvířecích rebelů) a vůdců. Pokud by někdo udělal knihu nebo komiks na motivy téhle hry a její příběhu s použitím obsažených ilustrací, vůbec bychom se nezlobili, tak moc se nám líbí vizuální stránka.

 

Jak na to?

Jak už jsem zmínil, pravidla sice nejsou zrovna krátká a obsahují dost věcí a vysvětlení, ale mechanicky hra jako taková složitá není. A teď skutečně myslím pouze mechanicky, protože vyhrát ve Strážcích divočiny je i na nejnižší obtížnost pořádná výzva.

Na počátku partie si zvolíte obtížnost hry – ta je jednoduše škálována dle použitých karet strojů. Ne, nehrajte si zbytečně na hrdiny a začněte hezky pozvolna. Následně připravíte herní plán z hexových a okrajových dílků, rozmístíte protivníky v podobě strojů, zdí a mašin a každý z hráčů si vybere svou frakci, vezme si její komponenty, zvolí jedinečného vůdce a připraví balíček karet strážců, kterými během hry následně provádí akce. Příprava hry je řekněme středně dlouhá, nic náročného a během pár minut se můžete vrhnout do boje.

Cílem hry v zásadě neprohrát a splnit podmínky, které se sestávají z postavení všech táborů všech hráčů a zalesnění všech továren, které stroje staví po lese. Naopak pokud se stroje rozlezou po lese až moc, nenávratně ho znečistí nebo zabijí strážce, hráči prohrají.

Strážci divočiny se skládají z jednotlivých herních kol složených z dvojice fází – vedení a akce. V té první si hráči najednou vybírají z ruky karty strážců (zkrátka herní karty), díky kterým mohou v další části provádět akce díky jejich schopnostem, a hlavně akčním bodům. Důležité je v téhle hře hrát skutečně společně a na herní postupu a možnostech se domlouvat.

Jakmile si hráči vybrali své karty do hry a všichni je odhalili, nastává část akcí. Ta je rozdělena na akce hráče a následné otočení speciální karty strojů, která ovládá dění ze strany nepřátel. Akce jako takové nejsou omezené a hráč jich může provést tolik a kolikrát chce, dokud mu stačí akční body ze zahraného strážce, případně z akčních bodů strážců k němu přidaných v průběhu tahu. Hráče na herním plánu reprezentuje jeho figurka vůdce, která udává, kde může akce provádět. Během tahu se může „hráč“ pohybovat, stavět tábory, přeskupovat, čistit les od znečištění, ničit mechy nebo zalesňovat továrny nebo se léčit. Možností je dost a jen jejich správnou kombinací a časováním lze dosáhnout vítězství. Jakmile hráč povede akce, které chce, využije předměty a zkrátka dokončí svůj tah, přijdou ke slovu stroje. Aktivní hráč otočí a vyhodnotí vrchní kartu balíčku – ta může zapříčinit pohyb mašin a stavbu nových zdí, které zabírají místo na mapě, mohou se přidat další mechové a vydat se směrem k hráčům, ale také může dojít k postavení nové továrny, která žene les vstříc zkáze.

Jakmile odehrají akční fázi všichni hráči, opakuje se fáze vedení. A tak stále dokola, doku hráči buď společně neporazí stroje a nezvítězí nebo naopak stroje neovládnou krásný Všeles.

A ano, Strážce divočiny lze hrát i sólo, což je vzhledem k povaze hry více než logické. Co mě ale překvapilo je, že i v sólu musíte hrát za dvě frakce a hra je zkrátka připravena spíše pro hru více hráčů. Tedy ne že by bylo sólo špatné, ale raději se starám jen o jednu stranu.

 

Dojmy

Strážci divočiny jsou hrou, na kterou jsme se těšili. Spojení kooperativního principu, pěkného vizuálu a tématu a karetního systému slibovalo zajímavou kombinaci, možnosti a herní princip. Hru jsem s nadšením otevřel, vyplokal, nastudoval, rozestavil, přizval známé a pustili jsme se do první partie. A brutálně prohráli. A pak ještě dvakrát. Skoro už jsem přemýšlel, zda něco nehrajeme špatně. K výhře jsme se dostali až při čtvrté partii! Jasně, hra nemá být snadná, ale i takové Duchy ostrova se nám povedlo pokořit dřív. Ale víte co? Herně jsme i přes prohry byli ze Strážců nadšení.

Předně tu máme zpracování. Hra přichází s opravdu povedenou vizuální stránkou a hodně hezkým zpracováním, které je plné dřeva a kvalitních žetonů. Snad jen nějaký ten insert se bude hodit. Líbí se nám, že si tvůrci vyhráli i s příběhovým pozadím.

To mě vede i ke stránce tématu. To ve hře funguje nejen příběhově, ale i z hlediska propojení s mechanickou stránkou a atmosférou při hře, kdy zlí mechové ničí les a tvrdě potírají zárodky revoluce, zatímco chlupatí hrdinové se jim snaží čelit.

Velkým a častým problémem kooperativních her je syndrom alfa hráče, která má tendenci ovládat celou hru. Tady jsme s ním problém neměli, kdy komunikace je sice potřebná, ale zároveň svým způsobem omezená a každý tak skutečně svou frakci ovládá.

Nejen díky obtížnosti a možnosti si hru ještě ztížit, ale i asymetrickým frakcím, různému rozložení, ale i náhodě nabízí hra velkou znovu hratelnost a možnosti, aby žádná partie nebyla stejná.

Asymetrie není dána jen mezi jednotlivými frakcemi, ale i jednotlivými vůdci, kdy všichni mají na výběr ze dvou. Tedy nutno podotknout, že asymetrie není tak výrazná jako třeba u Rootu a základ mají všichni stejní, ale i tak je nutné využívat sílu každé strany ve hře na maximum.

Musíte se připravit na to, že ve hře má vliv náhoda. Třeba o zranění rozhoduje kostka a špatné hody slušně zavaří. Také ale může hru ukončit jedno špatné otočení karty při nasbírání zranění nebo jí silně ovlivnit otočení „nevhodné“ karty strojů. Zkrátka v tomhle ohledu hra rozhodně není přátelská a jde hráčům dost po krku.

I přesto, že pravidel se může zdát být dost, ve finále asi překvapí, jak je hra zejména z počátku přímočará a akce jednoduché. Nemusíte hledat nic převratného nebo komplikovaného – pohyb, útok, léčení apod. není nic, co bychom neznali z jiných her a Strážci ani jedno nijak zvlášť nekomplikují, což je však plusem pro zkušené hráče, ale i pro nováčky, kteří nemají problém do hry naskočit. Tím ale nechci říct, že by hra neměla hloubku pro strategii a taktizování, ba naopak je zde široký prostor pro plánování a vymýšlení. Pokud bych měl hru s něčím srovnat, pak bych jí posadil někam mezi Pandemic a Duchy ostrova jako takovou nejpříjemnější zlatou střední cestu s ideálním poměrem hutnosti, obtížnosti a herních možností.

Z herních principů se nám hodně líbilo nejen ovládání automatické protivníka, ale i karetní systém, a to ať už dobírání karet stavěním táborů a správné využívání dobře odměřeného množství nebo jejich využíváním pro hraní akcí, kdy sice s každým strážcem můžete provést jakékoliv akce, ale důležité je efektivně využívat i jejich schopnosti, které umí ve správnou chvíli pohnout hrou správným směrem, a nejen jednoduše vykládat kartu za kartou kolo co kolo. Karty fungují ve hře jako pomyslný zdroj jeho množství je omezené a pro vítězství se s ním musíte naučit pracovat efektivně. Líbil se nám i systém omezené komunikace, kdy si hráči karty k zahrání vybírají tajně a bez dohody a až následně mohou společně plánovat.

Hra pěkně funguje v jakémkoliv počtu hráčů, i když musíte počítat, že čím více hráčů, tím je o něco delší čekání na tah a hra se rychleji mění. Za nás je ideální počet dva hráči.

Strážci divočiny jsou pěkně provedenou hrou po stránce grafické a zpracování, ale i herní a mechanické. Musíte se připravit, že partii dokáže ovlivnit náhoda a vyhrát je slušná výzva i pokud hru už znáte (stále se pohybujeme s úspěšností kolem 30 %), ale hra to příjemně kompenzuje tématem s přesahem a aktuálnosti (boj o zachování lesa s umělou inteligencí a znečištěním) a herním prožitkem. Zkrátka Strážci divočiny jsou skvělou funkční kooperativní hrou, která před vás postaví tuhý boj za svobodu a zachování životního prostoru, kde si na každou výhrou uspořádáte malou oslavu. Zábavná, fungující, přístupná, a přitom hráčsky hluboká hra se spoustou možností a pořádnou výzvou, to jsou Strážci divočiny.

 

Hru můžete koupit u TLAMA games zde!

 

Strážci divočiny

Autoři: Henry Audubon a T. L. Simons

Vydavatelství: TLAMA games

Rok vydání: 2024

Počet hráčů: 1-4

Věk: 14+

Herní doba: 60-90 min

Autor: Adam Vondra Vondris

Galerie: