Střet civilizací: Monumentální vydání

Ujměte se vůdců starověkých civilizací a veďte svou říši k nehynoucí slávě a úspěchu. Šiřte slávu, bohatství a vědění za pomoc kultury, ale i pevné vojenské síly. Vybudujte zkrátka monumentální civilizaci.

Střet civilizací je splněným snem nejen svého autora Christiana Marcussena, ale zejména všech milovníků rozsáhlých velkých 4X epických strategií. Nemá cenu si nic nalhávat, už původní verze z roku 2012 pod názvem Clash of Cultures byla vpravdě monumentální, i když lecco jí chybělo k dokonalosti. Třeba větší asymetrie nebo čeština. S novým vydáním z roku 2022 a podtitulem Monumentální vydání ale oba neduhy odpadly. Hlavně ten druhý, protože epickou záležitost od WizKids přivedl na náš trh skoro nečekaně MindOK. Připraveni? Jdeme na to.

Střet civilizací: Monumentální vydání je skutečně monumentální 4X strategií (expand, explore, exploit, exterminate), která sice vychází v mnohém z původního předchůdce, ale dostalo se na kompletně novou grafickou stránku, upravená a přepracovaná pravidla, spojení rozšíření – zkrátka ucelený monstrózní balík plný zážitků. Hra jako taková je určena pro 2-4 hráče od 14 let a s herní dobou pohybující se okolo 120 – 240 min na jednu partii – ono jednoduše řečeno, Řím také nepostavili za den, že? Každý z hráčů se na počátku ujímá jedné malé, zapadlé, základní a tak trochu nepopsané civilizace a postupem času v průběhu šestice věků jí vede k rozvoji měst, armády, kultury, napříč státním zřízeními, náboženstvím, objevováním a zabíráním území, boji s nepřáteli, rozvoji technologií a hlavně v ideálním případě k vítězství.

 

Města, vojska, karty – aneb posilovna v krabici

V tomto článku asi často uvidíte spojení „monumentální“, „obří“ nebo jinou veličinu dokreslující rozměry hry. Ona totiž zkrátka je obří. Už jen krabice, která sice není nijak široká a představuje klasický čtverec padnoucí do oblíbeného Kallaxu, ale je vpravdě pořádně vysoká. A těžká. Jakmile odklopíte víko, přestanete se všemu divit, protože se na vás vynoří civilizační hromadu obsahu, která potěší každého milovníka rozbalování her ve všech směrech.

Jako první tu máme pravidla. Ne, nevyhnou se rozsahu pár desítek stran, ale obsahují množství příkladů, vysvětlení a přehledů a troufám si říct, že ve výsledku nejsou mechanicky složitá. A ani jich není tolik, jak byste se mohli obávat. Přesto se samozřejmě nejedná z hlediska hratelnosti o lehkou hru, ale výzvu, která vyžaduje nemalou časovou a herní investici. První partie bývají delší, a to nejen protože občas něco dohledáváte, ale zároveň je toho hodně co dělat, ať už v podobě akcí, tak ale zejména u speciálního stromu technologií, který má každý hráč k dispozici na své desce. Právě technologie jsou velkou alfou a omegou hry a udávají směřování národům (mimo jiné) a tak z počátku nezvednete oči od své desky a těch více než pěti desítek možností, od kanalizace a zavlažování, až po náboženství nebo státní zřízení. Zkrátka máte před sebou malý kmen a ten musíte vést dlouho cestou k vyspělé civilizaci. Dobré ale je, že nejen že na hráčských deskách je vše hezky popsáno, ale zároveň tu jsou oboustranné lama karty vysvětlující další věci jako cenu jednotek, budování města atd. Nutno podotknout, že už základní hra je epická, ale osobně bych se nebál skočit rovnou do „plné“ verze i s civilizacemi. To jsou jednotlivé národy, které si hráči „nadraftují“ na počátku, a které určují jejich směřování. Každý je jiný a kopíruje svou historickou předlohu – Vikingové jsou zdatnější na moři, Kartágo těží ze svých slonů, Řím a jeho logistické cesty atd.

Co by to bylo za monumentální civilizační hru bez figurek, že? Tady se každý nadšenec vyřádí dosyta, protože pro každého hráče je připravena sada bojových jednotek (pěchota, jízda, sloni, lodě), ale i miniatury měst, které fungují na originálním a příjemném systému s centrální osadou uprostřed a „speciálními“ stavbami jako akademií, pevností, či přístavem, které stavíte okolo a město tak na mapě tvoří pěkně ucelený komplex. Co se mi hodně líbí, to je zvolená barevná škála (světle modrá, červená, žlutá, fialová), která je dosti výrazná a figurky tak na mapě nesplývají a i ve větším počtu je vše pěkně rozeznatelná.

Už jsem to nakousl výše, ale ano, čeká vás i hromada kartonu k vyloupání. Kromě všech možných žetonů hrají prim hráčské desky s výřezy na označovací kostičky (nejsou dvojvrstvé, spíš jeden a půl vrstvé), které fungují na výbornou a dále zásoba desek herní mapy, která se skládá z mnoha čtyřdílných šestiúhelníků.

Stále to ale není vše, protože tu ještě máme hromadu karet – např. události, nebo trojice různých historických vůdců pro jednotlivé národy. Nebo dobře, možná ne úplně známých v případě Číny či Indie, ale rozhodně nejznámějších v podobě třeba Řecka (Alexandr, Leonidas) nebo Říma (Caesar, Sulla, Augustus). Každý národ je jiný, to už jsme si řekli, ale on i každý z vůdců je speciální a má na svůj národ jiný dopad a herní styl.

Zapomenout nesmím ani na sadu pěkně zpracovaných kostek pro boj, ale také plastový insert, který celou hru pěkně pojme a usnadňuje přípravu i hraní. Samozřejmě pokud by vám nestačil (zejména patro na figurky) lze ho částečně nahradit geniálním řešením od „Hermana“.

Ano, hra je svou herní výbavou monstrózní. Vždyť její cena také atakuje tři tisícovky. Což ale, jakmile se pustíte do prozkoumávání obsahu, rychle pochopíte. Je toho opravdu hodně. A vše musím pochválit. Jasně, nejedná se o wargame, takže figurky nejsou extra vypiplané, ale herně jsou funkční, lehce od sebe oddělitelné, města mají krásné zpracování. Všech karton je kvalitní, stejně tak karty. Vše navíc prolíná funkční a pěkná grafika, která zejména při hře vypadá na stole výborně, jak svět pomocí mapy postupně vzniká (odhaluje se) a zároveň plní komponenty. A než se zeptáte, tak ano, do krabice se vejdou obalené karty.

 

Z malé osady k civilizaci či zániku

Asi to bude znít přehnaně, ale ve finále bych řekl, že hra není tak složitá (z hlediska pravidel), jak by se mohlo zdát. Ne, není lehká na vstup a je dost komplexní, ale vysvětlit základní princip a systém se dá zvládnout. Navíc znovu chválím pravidla, která mají dobře udělaný překlad a logickou strukturu a příklady.

Celá hra je rozdělena do šestice věků, ty rozděleny do tří kol a každé kolo do tří akcí pro každého hráče. A ne, nemáte tři akce, ale 6 možných a všechny docela logicky vycházejí z toho, co čekáte u civilizační hry – budujete, těžíte, rozvíjíte, prozkoumáváte, verbujete, válčíte, staráte se o náladu obyvatel a o technologický rozvoj, ale i kulturní vliv na ostatní, který funguje jako také mírumilovnější škození.

Trochu podrobněji? Tak dobře. První akcí je technologický rozvoj. Ten vám jednoduše dovoluje za dvě suroviny vyvinout jednu z technologií, označit si jí ukazatelem a voilá, máte jí do konce hry. Taková technologie vám může dávat výhodu při skladování potravin, speciální budovy, upravit verbování či zlepšit pohyb. No ano, technologií je přes padesát a tak logicky upravují všechny možné aspekty ve hře v souladu se starověkými civilizacemi (ne, laserové pušky tady nejsou.

Druhou možností je aktivace města, a to ať už pro těžbu (z okolí), stavbu budov nebo verbování. Úskalí této akce je v mnoha ohledech. Tak třeba limitující rozměry měst podle počtu vašich měst, zhoršující se nálady, když město „přetěžujete“ (aktivujete ho více než jednou za tah) a samozřejmě dostupné suroviny.

Hra je samozřejmě i o rozvoji po mapě, a tak musíte občas udělat obligátní pohyb po mapě. Ta je z počátku částečně zakrytá a vy tak nevíte, co na vás v tajích dílků čeká – nebo tedy budou to louky, hory, voda, lesy atd. ale nevíte jak a v jakém poměru.

Zároveň můžete zlepšovat náladu ve svých městech a také šířit kulturní vliv do cizích měst v dosahu. Tím šikovně bez boje, ale za pomoci kostek a náhody, můžete narušit soupeřovu integritu a drze se mu nabourat do pracně budovaného města.

Po každém věku (tedy 9 akcích pro každého) nastává zvláštní administrativní fáze, kde dostanete technologii zdarma, můžete vyhodnotit úkoly, sesbírat body a posunout hru dál.

Hra končí buď odehráním šestice celých věků nebo ve chvíli, kdy je jeden z hráčů „exterminován“ a přijde o své poslední město. Následně dojde k počítání bodů a vítězství nejúspěšnější civilizace.

To by bylo ve zkratce skoro vše. Tedy až na neutrální barbary, karty událostí, zlaté drahé divy světa, kostkové souboje, schopnosti vůdců a s nimi spojená asymetrie a mnoho dalšího. Ale ne, vážně hra není takový strašák, jak na první pohled vypadá.

 

Dojmy

Je těžké úplně objektivně (i subjektivně) hodnotit hru, která je zcela právě označována za jeden ze svatých grálů civilizačních 4X her. Bez debat jím je. Možná dokonce ta nejlepší. Propojení tématu, herních mechanik, hratelnosti a víceméně i přístupných pravidel, to vše se autorovi a jeho podporovatelům a testerům povedlo naprosto na výbornou. Ale nebojte, nebudu skákat jako rozskotačená školačka, protože mám i věci, které se mi na hře ne úplně líbí. Ale postupně.

Tak v první řadě zpracování, to je prostě famózní. Krabice naditá obsahem, pěkné miniatury, kvalitní dílky, dobře vymyšlené hráčské desky. WizKids si s hrou s hlediska designu vyhráli a pečlivou péči dostal i český překlad. Co mnohé zamrzí, to je absence počítadla průběžných bodů, což jsem u stolu párkrát zaslechl. Inu na druhou stranu to dovádí výše určitou nepředvídavost a občasné změny. Zkrátka body si tu spočítáte na konci a tak může být vítězství slastným překvapením.

Co se mi hodně líbí, to je obrovská variabilita a znovuhratelnost. Můžete hrát doslova desítky partií a nikdy nebudete hrát stejnou hru. A je úplně jedno, zda budete hrát základní variantu (byť tam je to trochu omezenější) nebo plnou „palbu“ s přidáním jednotlivých národů. Právě jejich asymetrie je to, co dělá ze hry skutečně unikátní civilizační zážitek, protože už nemáte bezejmenný barevný kmen a figurky, ale pocitově se vám na mapě prohání starověké národy ve své plné síly a se všemi svými klady i zápory. A co si přát víc, než moci znovu rozhodnout, zda na výsluní civilizace zůstane Řím či Kartágo.

Na první pohled se může zdát, že toho hra obsahuje hodně, ale pravdou je, že četnost pravidel elegantně redukují dva korektivy. Jednak je to propojení s tématem – zkrátka musíte budovat postupně, s péčí, piplat si svůj národ a postupně ho vystavět z prachu. Zároveň je to šikovná jednoduchost většiny elementů – zdroje jsou v podobě stupnice, souboje vyřešíte hodem pár kostek, byť můžete boj ovlivnit kartami, ale také určitá volnost v domlouvání se během hry s ostatními. To hře přidává trochu skrytý diplomatický prvek a handlování, který u správného stolu hru skvěle oživí.

Hra je skutečně hodně flexibilní a volná v rozhodování. Nevede vás striktně a pevně za ruku a nediktuje ani tempo a ani strategii. Cest k vítězství je mnoho, cest k bodům je mnoho, někdy budete hodně válčit, jindy si bude každý okupovat mírumilovně svůj koutek. Což je mimochode dáno i tím, že souboje nejsou jednostranné a cenné a drahé jednotky stojí obě strany. Což se asi nejvíc projevuje ve hře dvou hráčů, která bývá konfliktní nejméně a než ke střetu dojde, soupeři proti sobě dlouho opatrně našlapují a krouží.

Ano, Střet civilizací je sice hrou pro 2-4 hráče, ale zcela upřímně, nejlepší je ve třech. V tomto počtu je ideální poměr mezi interakcí mezi hráči, ale i prostoji mezi tahy a celkovou plynulostí a průběhem hry. Ve dvou může být hra hodně diplomatická a mírumilovná, ale také vysoce konfliktní, kdy si hráči jdou (nebo spíš jeden jde) druhému po krku a hra končí eliminací, která je jasná mnoho tahů dopředu. Ono totiž hra neobsahuje žádný vyvažovací mechanismus a jakmile začne jeden z hráčů výrazně ztrácet, už nemá šanci se do hry „vrátit“. Ve čtyřech je hra pořád dobrá a v pravdě epická, ale má jeden zásadní neduh – je dlouhá. Ne jen samotná hra jako taková, ale i čekání na tah, a to hlavně v pozdějších fázích hry, kdy to není jen o třech akcích, ale o mnoha vylepšeních, které je upravují a mnohdy až paralýze vymýšlení ideálního tahu.

Ve hře se chtě nechtě musíte připravit na podíl náhody – kostky v soubojích, karty událostí, ale i úkolové karty. Ty jsou sice rozděleny vždy na mírovou a válečnou část, ale někdy se horko těžko probíráte aspoň k jedné, zatímco vaši soupeři plní šikovně jednu za druhou.

Strom technologií na hráčské desce je velkou předností hry, který dává krásnou volnost a pocit skutečného vývoje civilizace jedinečným směrem. Zní to skvěle a mechanicky i nápaditě to funguje parádně. Zároveň se ale připravte, že minimálně v prvních (desítkách) hrách na tom není nic intuitivního, nevíte co dřív a zároveň při každé akce hledáte nebo spíš kontrolujete, zda jste započítali všechny efekty či bonusy. A čím více máte technologií, tím je to „horší“. Už jen při rozvoji a přemýšlení tak mnohdy zažíváte napětí a těžkou hlavu a zároveň jeden z důvodů, proč je hra dlouhá.

Ano, je dlouhá. Je jedno v kolika hrajete, vyhraďte si celý večer. Herní doba se (pokud nedojde k nějaké té eliminaci) pohybuje okolo 75-90 na hráče. Lehce si tak spočítáte, že i ve dvou jste přes dvě hoďky, ve čtyřech se dá hra pod čtyři hodiny stlačit, jen pokud hru každý zná a ví co dělat. Přiznávám, že první hra ve čtyřech tak pro mě byla docela utrpením (navíc jsem byl vymazán z mapy) a ke Střetu civilizací jsem si kladnější vztah našel až při opakovaném hraní v menším počtu.

O Střetu civilizací by se dalo psát dál a dál. Hodiny. Slohovky. Kdybych zahrnul i podrobnější popisy jednotlivých národů, hlubší pitvání mechanik či zážitků, tak dokonce kratší vysokoškolské práce. Tak Monumentální tahle hra je. Ne, není bez chyb, vyžaduje pořádnou investici času a přemýšlení, ale na poli civilizačních her se jedná o monstrózní, krásně udělaný a skvěle fungující herní klenot, který se pro správné hráče stává nejen ozdobou sbírky, ale hlavně skvělou hrou. Vybudujete si civilizaci cestou míru a vědění nebo mečem a potem? Volba je jen na vás.

 

P.S. Tajně se šeptá o rozšíření. Může tahle hra být ještě monumentálnější?

 

Hru můžete koupit v Černém rytíři za pěknou cenu zde!

 

Střet civilizací: Monumentální vydání

Autor: Christian Marcussen

Vydavatelství: MindOK

Rok vydání: 2022

Počet hráčů: 2-4

Věk: 14+

Herní doba: 120+ min

Autor: Adam Vondra Vondris

Galerie: