Virtù: Umění vládnout

Budete mistry politických intrik na mocenských dvorech nebo vezmete do rukou meč a povoláte svá vojska do zbraně? Nebo si snad náklonost získáte skrze umění? Cest k ovládnutí renesanční Itálie je mnoho.

V 15. a 16. století to na Apeninském poloostrově vřelo. Renesance byla v plném proudu, městské státy, království a republiky se utápěly v poměrném bohatství a úspěchu díky svým obchodům, umění a prosperitě, ale také v dlouhých mocenských válkách, sporech a šarvátkách, do kterých navíc kromě rozdrobených státečků jako Neapol, Benátky či Milán vstupovali velké evropské mocnosti v podobě Španělska či Francie. A to ani nemluvím o Papežském státu, který rozhodně nebyl tím malým mírumilovným státečkem v prostorách věčného Říma, ale regulérním mocenským centrem a papež spíše než vůdcem katolického světa bojovně naladěným vůdce, ať už se jednalo o proslulého Alexandra VI. a jeho rodinu Borgiů nebo nástupce Julia II. Zkrátka ideální prostředí pro pořádně hutnou válečně intrikářskou deskovou hru, že? A proto přivítejte loňský počin vydavatelství Albi s názvem Virtù: Umění vládnout.

Virtù je, slovy Niccoló Machievelliho, hrou o využití, zneužití a řešení sporů pomocí práva a síly, a to francouzského autora Pascala Ribraulta. Určená je pro 2-5 hráčů od 14 let a s herní dobou pohybující se okolo 90-150 min. Každý z hráčů se ujímá jednoho ze států a frakcí renesanční Itálie soupeřících o moc a sílu na rozdrobeném území. Ano, jedná se veskrze o kombinaci euro a válečné hry a Ne, nejedná se o lehký nebo výrazně přístupný titul na jedno zahrání. Ba naopak bych se ve finále až divil, že u nás hru vydalo právě Albi.

 

S čím ovládnout Itálii?

Pokud byste náhodou váhali, tak ano, na víku krabici skutečně vidíte Alexandra VI. a jeho velmi „šikovnou“ rodinku v čele s Caesarem a Lucreziií Borgiovými. Velcí hybatelé renesančních dějin dávají jasně tušit, co vás pod víkem čeká a o co ve hře půjde.

Po otevření krabici na vás každopádně vykouknou v první řadě hned dvoje pravidla. Nejedná se o kombinace pravidla + glosář, ale skutečně o dvojici pravidel, kdy jedny jsou pro klasickou hru 3-5 hráčů, jedny pro duel, kdy proti sobě stanou dva předem dané nepřátelské svazky a zbylá trojice zde hraje své automatizované housle. Pravidla hry jsou i nejsou složitá. Ono jak se to vezme. Základní rámec je vlastně poměrně jednoduchý a funguje na kombinaci výběru akcí po rondelu a area controlu na mapě. To by samo o sobě složité nebylo, komplexnost ale vychází z nutné dávky strategie, přemýšlení a znalosti hry. Až u nějaké třetí, možná čtvrté partie jsem měl pocit, že vím, co a jak a jak ke hře přistupovat. Učící křivka je docela dlouhá, hra komplexní a vyžaduje soustředění a dobré pochopení.

Pod pravidly už najdete plata žetonů k vyloupání, poměrně malý herní plán, velké desky pro hráče a hromadu karet a dřevěných komponent. Musím vyzdvihnout, že kvalita zpracování je, i přes možná ne úplně líbivý art hry na první pohled, vysoká. Žetony krásně vypadají, dřevěné komponenty jsou na hraní ideální a karty pěkné. Vše je navíc přehledné. Co mě naopak překvapilo, to jsou rozměry hry na stole. Plán sice není kdovíjak velký, ale každý hráč potřebuje hodně prostoru pro své „království“, k tomu všechny možné zásoby a nabídky a ve čtyřech nebo v pěti už to chce řádně velký stůl, na který hru rozložíte. Každopádně ale ze hry doslova dýchá ta správná renesančně italská atmosféra souboje o moc a nemohl jsem si nevzpomenout na letitou PC sérii Total War, kde jsem i v Itálii strávil bojem a intrikařením desítky hodin.

 

Jak na to?

Nechci zacházet úplně do pravidlových detailů, protože to by se z jednoho článku stala kratší kniha. Ne že by pravidel bylo zase tolik (pokud jste zvyklí na Eklunda, budou vám připadat dokonce kratičká), ale přesto je toho na naučení a pochopení dost. Ostatně už jen příprava se liší podle počtu hráčů a to nejen nastavením, ale i třeba dostupnými frakcemi. Zatímco ve dvou tu tak najdete Francii a Neapol, kteří si jdu nesmiřitelně po krku, tak ve větší počtu se k nim přidávají další jako Milán, Benátky či dokonce samotný Papežský stát (v pěti).

Řekněme, že rychle proletíte setup hry – plán doprostřed stolu správnou stranou nahoru, obecné zásoby a desky k tomu. Každý hráč si vezme jednu desku dle zvolené barvy a k ní komponenty a zároveň obsadí počáteční města. A ostatně právě kolem hráčské desky, zde pod názvem „palác“ a jejích „komnat“, se celá hra točí. Palác totiž představuje rondel možných akcí, které lze ve hře hrát, a to buď těch řekněme základních předtištěných nebo vylepšených s kartou postavy (případně ještě s vylepšeními). Jakmile se hráč dostane na tah, jednoduše posune svůj žeton o 1-2 pole (nebo více, pokud se mu chce platit) a vyhodnotí akci, na které se zastavil, kdy to může být:

1. Vláda – obnovíte vyčerpané destičky se zdroji (města a jiné) sloužící zde jako platidla,

2. Mecenát – postoupíte na stupnici kulturního rozvoje, tím že podpoříte kulturu,

3. Anexe – diplomatickou silou ovládnete neutrální město, protože kdo by nechtěl ovládnout chudáky neutrální Italy,

4. Obchod – získáte zlato za symboly lodí, protože obchod a hlavně ten zámořský je hybnou silou městských států,

5. Tažení – přesunete vojáky a případně rovnou zahájíte obléhání, protože někdy je třeba spory řešit silou,

6. Intriky – umisťujete agenty na mapu, desku spojenectví nebo k jiným hráčům, případně naopak někomu agenta odstraníte, protože někdy je hrubá síla neúčinná a chce to trochu té šedé stránky vyjednávání.

Takhle nějak v kostce akcí vede cesta k ovládnutí Itálie. Má to ale několik ALE. Velký ALE. Ono totiž co zní hrozně jednoduše, vyžaduje ve hře pečlivé plánování, taktizování a odhady. Už jen v časování, využití symbolů, dostupnost platidel z karet a destiček. Zkrátka ne, i když to po přečtení pravidel vlastně vypadá ok, ve finále vás čeká opravdu hutná strategická past. A to jsme teprve v první části hry, která nese název jaro. Pak přijde zima a to je další výzva, protože slovo „údržba“ zde zdaleka neznamená jen přeskládání žetonů nebo reaktivaci karet/žetonů. Musíte udržovat a platit svým armádám, upravovat a plánovat svůj dvůr a pomocníky.

O co ve hře jde? Tak ano, o ovládnutí Itálie a naučení se vládnout podle názvu, ale skutečným cílem hry, který vede k vítězství, jsou body prestiže na konci partie. K tomu dojde ve chvíli, kdy je ovládnut určitý (všechno nebo část jedním hráčem) nebo jeden z hráčů dosáhl konce stupnice patronátu. Poté se přidělí body, ať už za ovládaná města, spojenectví, náboženský vliv, mecenášství či vojenskou prestiž a nejúspěšnější hráč je korunován králem Itálie.

Hra ve dvou se liší nejen omezeným výběrem frakcí, ale i akcí. Odpadá mecenášství, anexe se mění na podlézání neutrální frakcím ve hře a celkově hra dostává zcela jiný feeling a dynamiku, kdy nejde jen o intrikaření a přetahování mezi sebou, ale významné je ovládnutí (přetažení) neutrálních městských svazků. Hra ve dvou a ve třech+ je pocitově skutečně jiná. Několik styčných bodů mají podobných, ale dost se jich natolik liší, že pocitově hrajete dvě odlišné hry na podobných principech a ve stejných kulisách.

 

Dojmy

Virtù: Umění vládnout je hodně zajímavá, i když vlastně dost netradiční hra. Rozhodně se nejedná o kousek, který si jednou zahrajete a budete ho adorovat a vyzdvihovat do nebes. Hra to totiž vůbec není lehká, ať už na základě drobných pravidel a specifik nebo nutnosti získat náhled a vzhled do fungování a strategie herního principu. Trochu blíže a postupně.

Zpracování hry se mi hodně líbí. Kombinace dřeva a historicky pěkné grafiky, přehlednost symboliky, grafika postav. Vše vypadá nejen hezky zpracováním, ale i na stole a vše herně funguje.

Pravidla vlastně nejsou složitá. Když to přeženu, jde jen o pochopení základních principů (rondel, mapa, zdroje) a dostupných akcí. Jenže ke všemu jsou různá menší či větší pravidla, která do hry promlouvají, a která je třeba znát a správně s nimi hrát. Zároveň se při hře pozornost hráčů dost tříští mezi vlastní desku a rondel, které vyžadují velkou pozornost, mapu a její dynamický vývoj, ale i mezi ostatní. Ano, už asi tušíte – analytická paralýza je zde na denním pořádku a i když tahy mohou být rychlé a svižné, dokáží se také pěkně zaseknout.

S tím souvisí i herní doba, protože 90 min je jen pro opravdu zkušené stratégy a zkušené hráče téhle hry. Většinou se při pohybujete nad dvě hodiny. Spíš ke třem. Dost ale záleží na počtu hráčů, protože každý další účastník boje o moc herní dobu prodlužuje. I proto není dobré hru na první partii zkoušet v pěti. Nebo spíš nejen první hru, ale obecně jakoukoliv hru bych v pěti nedoporučoval, protože to čekání na tah a zadrhávající se plynulost už pro mě byla trochu na hraně únosnosti. Nejideálnější počet pro hru byly svatá trojice, kdy je stále co dělat, stíháte vše sledovat, je zde dostatečná míra interakce a hra zkrátka ve všech ohledech dobře funguje. Zajímavá je i ve dvou, byť jak už jsem psal výše, pocitově se jedná o odlišnou hru.

Co se mi na hře líbí, tedy kromě opravdu hodně pěkně vymyšleného rondelu, je absence fyzických surovin a využívání symbolů z karet, ale také intrikaření v podobě agentů blokujících akce, a nebo systému odpustků. V kostce se dá říct, že se sice jedná v jádru o euro hru, ale téma je z mnoha aspektů hry velmi pěkně „cítit“ a věci a akce ve hře mají logické a tematické opodstatnění. O to víc, pokud něco málo víte o historii a o fungování Itálie v době renesance. A to jsem samozřejmě mnoho věcí nezmínil, jako třeba skvěle a jednoduše vymyšlený systém boje, nutnost udržovat své žoldnéře pomocí financí, stavbu katedrál v městech nebo spojenectví s okolními státy.

A ano, ve hře je neustále co dělat. A je toho hodně co dělat, což zároveň vede k jisté omezené intuitivnosti a zahlcení informacemi při prvních pár hrách. Zároveň to rozevírá pomyslné nůžky mezi zkušenými hráči a nováčky, protože kdo hru zná a má povědomí o jejích prvcích z praxe (nikoliv jen z pravidel) má subjektivně velkou herní výhodu. Ve hře nejde jen o využívání akcí jako takových nebo vytvoření rondelu, ale i plánování do budoucna. Zdroje (karty a destičky) se totiž neobnovují jen tak a je tedy třeba myslet o několik kroků dopředu a správně si rozvrhnout postup. Hra, a ani protihráči, totiž nic neodpouštějí a jedna chyba se nabaluje na druhou a vzniká řetězec vedoucí přímo do Danteho inferna.

Ano, Virtù kdyby to nevyznělo, je dobrou hrou. Možná se dokonce jedna o skrytou perlu a takový nečekaný poklad mezi tituly roku 2023, který sice není nijak lehký, není snadný na naskočení a není ani pro každého, ale milovníci hutnějších strategií a komplexnějších her si tenhle souboj o Itálii užijí do syta, ať už ve více hráčích nebo v duelovém souboji.

 

Hru můžete koupit u Albi zde!

 

Virtù: Umění vládnout

Autor: Pascal Ribrault

Vydavatelství: Albi

Rok vydání: 2023

Počet hráčů: 2-5

Věk: 14+

Herní doba: 90-180 min

Autor: Adam Vondra Vondris

Galerie: