Zaklínač: Cesta osudu

Vydejte se do magického Údolí květin, odčarujte děsivou strigu a postavte se menšímu či většímu zlu ve střetu Renfri a Stregobora. Nebo bude vše úplně jinak?

Přiznávám, už dlouhé roky jsem velkým fanouškem univerza Zaklínače. A stejně jako mnoho fandů jsem paradoxně nezačal u knih, ale u první počítačové hry Zaklínač v roce 2007, která mi ve své době ukázala úplně jiný, dospělý a živý svět RPG, do kterého jsem se absolutně propadl a dodnes si pamatuji, jak jsem před těmi 18 lety do noci sbíral bylinky, vařil elixíry, likvidoval monstra, plnil úkoly a sbíral necudné kartičky. Samozřejmě hned po odehrání jsem se vrhnul do knih a během pár týdnů pročetl jak obsáhlou sbírku povídek, tak i celou pětidílnou ságu. Od té doby sice uplynula řada let, ale moje oblíbenost Zaklínače je stále stejná. Minimálně povídky jsem už četl nebo slyšel jako audioknihu snad 20x, a přesto mě příběhy jako Na konci světa, titulní Zaklínač, Menší zlo nebo Zrnko pravdy stále a stále fascinují.

A jistě nejsem v horních řádcích sám, že? Koho by ale nikdy nenapadla věta „Co kdyby to bylo jinak?“. Co kdyby Geralt zabil Stegobora a odešel s Renfri. Co kdyby se obě strany dokázaly usmířit? Vznikla by pak legenda o Řezníkovi z Blavikenu? Nebo co kdyby se elfové na konci světa spojili s místními sedláky? Nebo kdyby Geralt vzal meč a nesmlouvavě zlikvidoval místního čerta? A co kdyby se tam vůbec nedostal Geralt, ale všemu se musela postavit Ciri nebo Yennefer. A co by mohl vyprávět starý Vesemir? A dokázal by si se strigou a dvorskými intrikami poradit ukecaný Marigold? Tolik otázek! 

A přesně takové „co kdyby“ částečně využil Łukasz Woźniak ve svém novém deskoherním počinu Zaklínač: Cesta osudu, který je postaven na karetním draftu, využívání schopností a engine buildingu využívání efektů karet a symbolů. Hra je určena pro 1-5 hráčů od 14 let s herní dobou od 30-90 min v závislosti na počtu hráčů. Během hry se každý z hráčů stane jednou z ikonických postav světa Zaklínače a pomocí sbírání a využívání karet všichni procházejí jedním z povídkových příběhů a naplňují či mění jeho osud a vyprávění.

Zpracování

Než se dostaneme dál, je dobré zmínit, že hra vychází hned ve dvou verzích – základní a Deluxe. V zásadě vše co si dále přečtete, platí o obou, zvláštní prvky vypíchnu. Každopádně musím říct, že jsem měl možnost zkusit obě a v zásadě ani s jednou neuděláte chybu. Z hlediska herní funkčnosti jsou obě velmi dobré a je vidět, že si hra předně prošla komunitním financováním, které jí pomohlo hodně vyšperkovat. A také upřímně zvednout cenu, ale o tom až dále.

Už z víka krabice na vás shlíží ústřední hratelná pětice postav v čele s Geraltem, Marigoldem, čarodějnou Yennefer, mentorem Vesemirem a Ciri. Podobné ilustrace jako na víku prostupují celou hru a jsou kombinací stylizace knižní předlohy, ale hlavně počítačových her, byť se nejedná o nějakou prostou kopii. Leckoho asi překvapí, jak je krabice s deluxe verzí hry velká, ale je plná obsahu.

Jako první v pořadí jsou tu pravidla. Ta jsou možná delší, ale základní rámec hry zabírá jen pár stran, zbytek prostoru si ukusuje sólo a vysvětlení speciálních prvků trojice příběhů. Ano, hra má základní herní koncept, ale vždy vyberete jednu povídku, která nabízí vlastní pravidlový twist a nápad. Celkově ale pravidla nejsou náročná na pochopení a vysvětlení a hra nabízí střední náročnost.

Samotná zpracování hry, to je za mě prostě paráda, která obhajuje každou korunu. Deluxe verze oproti klasické obsahuje sadu detailních miniatur hrdinů pro hráče a originálních bodovacích žetonů, dvouvrstvé hráčské plány a krabičky na jednotlivé příběhy doplňující insert. Je tahle verze potřebná? Inu ano i ne. Samozřejmě pokud jste fanoušky Zaklínače, bude vás deluxe verze zajímat už jen díky miniaturám, které nahrazují kartonové standees. Zároveň ale platí standees jsou plně dostačující. Co je ale super, to jsou dvouvrstvé desky, díky který vám nikam neutíkají žetony a ukazatele. Osobně jsem rád ze deluxe verzi, protože prostě ještě více přidává na atmosféře a příjemné hratelnosti, ale chybu neuděláte ani s klasikou.

Hra celkově klade důraz na zpracování a kvalitu. Pod víkem tak v obou verzích najdete neoprenovou herní podložku, desítky žetonů i s připravenou miskou a hromadu karet, které obsahují ilustrace ze světa Zaklínače. Pro každého hráče, respektive každou postavu je kromě figurek nebo standees připravena zmíněná hráčský deska, počáteční karty a žetony schopností a ukazatelů s potisky a personifikací v rámci každého jednotlivého hrdiny.

No a pak tu máme samotné příběhy, které mají v základní sadě vždy 23 velkých karet příběhu, pomocí nichž vyprávíte danou povídku, ale i postupujete hrou a k nim specifické komponenty jako karty či žetony, kdy třeba příběh Na konci světa pracuje se sekvencemi zahraných karet, Menší zlo zase s aliancemi jedné či druhé strany. Tady je dobré zmínit, že právě rozdílné příběhy a jejich herní prvky dávají hře znovuhratelnost a variabilitu.

Celkově musím říct, že zpracování, ať už po stránce kvality, atmosféry nebo hratelnosti, je u Cesty osudu opravdu skvělé. Je přeprodukované? Ano. Užijete si ho při hře? Ano. Jasně, hra by nemusela mít neoprenovou podložku, nemusela by mít tray na žetony a místo karet příběhů by mohla být třeba otáčecí knížka. Na straně druhé jsem asi materialisticky zaměřený a mě osobně se hra líbí, tak jak je. Když na stůl dávám hru se Zaklínače s Go on Board a asmodee na logu, chci prostě velkou kvalitně zpracovanou hru. Je to ostatně stejné jako třeba u figurek monster ve hře Zaklínač: Starý svět. Co snad jediné bych hře vytknul, to jsou žetony na počítání bodů v deluxe verzi. Jakmile se totiž více hráčů střetne na stejných bodech, nedají se stohovat a musíte je posazovat vedle sebe kolem bodového pole.

A pokud byste se náhodou ptali, tak ano, osobně jsem skočil i po akrylátových herních žetonech, které si lze dokoupit.

Jak na to?

Jak už jsem psal výše, Cesta osudu není pravidlově žádná raketová věda. Na stůl rozložíte herní podložku a vyberete si příběh a dle jeho pravidel připravíte herní komponenty a centrální balíček karet s nabídkou. Každý hráč si náhodně vybere jednoho z asymetrických hrdinů a obdrží jeho desku, žetony, vedlejší úkol a figurku/standee a počáteční pětici karet.

Každá partie se točí kolem jednoho z příběhů, který je rozdělen do trojice kapitol a každá do trojice tahů, během kterých hráči draftují a hrají karty a využívají své schopnosti a karetní efekty. Hraním je ovlivněn průchod příběh, který se větví do různých konců. Tedy ne, nemusíte skončit dle zaklínačského dogmatu, ale převyprávět svůj vlastní příběh ve známých kulisách. Během každé kapitoly jsou vždy dva aktivní symboly ze čtyř, přičemž podle toho, kterých hráči nasbírají více se daný symbol stane dominantním a je odměněn body a druhý nedominantním a naopak přináší body zkušeností, které vedou jednak k bodům na konci hry, jednak k postupnému odemykání zvláštních schopností postav.

Každý ze tří tahů kapitoly je rozdělen na tři kroky (není těch trojek moc?). Vše začíná draftem karet, kdy se hráči postupně v pořadí daném hrou, případně předchozími tahy, rozhodnou, které herní karty si vezmou z nabídky. Následuje hraní karet, při kterém každý hráč simultánně vybere dvě karty z ruky a zahraje je do svého tabla, tedy řady karet pro zisk potřebných symbolů a případných efektů. Karty mají jednak specifické barvy sloužící pro osobní úkoly, ale i některé příběhy, ale také symboly a případně efekty, které např. přidávají žetony či dovolují různě žetony měnit atd. Jakmile mají všichni zahráno a vyhodnoceno, dle aktuálně nasbíraných symbolů se určí žetonem osudu předpokládaná cesta na kartách příběhů, případně se vyhodnotí postup do další kapitoly, kdy se rozdělí body a zkušenosti za symboly a odhalí další část příběhu.

No a po odehrání třetí kapitoly se dle pravidel a závěrečné epilogové karty určí bodování, spočítají dosažené úspěchy a určí hrdina/hráč, který měl na příběh největší vliv a ten se stane vítězem.

Sólo hra funguje obdobně jako základní hra s tím, že existuje automaticky protivník, který stejně jako hráč sbírá žetony, symboly a karty, co mě ale trochu zamrzelo je fakt, že v zásadě automa ovládá směřování příběhu, protože cesta osudu se určuje pouze dle jejích symbolů.

Dojmy

Musím se přiznat, že s touhle hrou jsem dosud zažil docela dynamickou cestu plnou zvratů. Sledoval jsem jí už od původní kampaně, ale nakonec jsem jí nepodpořil. Jen abych si jí pak strašně chtěl vyzkoušet. Přes možná odlišná očekávání, až po uznání, že z hlediska mechanického a herního se jedná o povedený titul, který si užívám při každém hraní.

Možná si teď dovolím poměrně kacířskou myšlenku, ale víte jaký je podle mě největší problém téhle hry? Respektive dva? Jednak je to přílišné očekávání a nepochopení mnohých hráčů. Tohle totiž není příběhová hra. Naopak tohle je v zásadě abstraktní titul položený do populárních kulis a příběhovým narativem, který však mechanicky není až tak důležité. Ono totiž při prvních pár hrách možná chcete odhalit příběh, ale jakmile hrajete hru po několikáté se stejným příběh, jde vám o čistě mechanickou stránku a co nejlepší kombení a řetězení akcí a symbolů. No a to druhé mínus? Zaklínač. Teď mě nechápejte špatně, Zaklínače opravdu miluju a u Cesty osudu mi sedí, ale právě zařazením jeho loga a příběhů každý čeká něco extra bombastického, hlubokého, odlišného a skvělého. A tady to nevidí. Pominu, že před poměrně krátkou dobou by z téhle hry byla řada hráčů nadšená, ale důležité je před hraním si přečíst aspoň základní nástřel vydavatele. Pak prostě nemůže být nikdo zklamán. No a teď opusťme vody subjektivních či objektivních negativ a pojďme z druhé strany.

Pozitiva? Předně zpracování. Klasická i deluxe verze hry jsou nádherné a už od rozbalení dýchají atmosférou světa Zaklínače z každého koutku a každého kousku komponenty, ať už jde o známé postavy nebo příběhy, na které hra sází. Hra na stole vypadá více než pěkně a vše má velmi pěknou řemeslnou kvalitu. Můžeme se bavit o tom, že kdyby byla hra poloviční, mohla by také stát polovinu ceny, ale já jsem spokojený.

Mám rád kombinační, abstraktní a engine building hry, kde musím nad tahy přemýšlet a vymýšlet, jak z každé akce a rozhodnutí vytěžit maximum. A přesně tohle tady dostávám. Budování tabla kombinování karet je jednoduše zábavné, jak se snažíte najít prostor pro posunutí příběhu tou nebo onou cestou.

Líbí se mi variabilita postavená na několika různých příbězích s vlastními prvky a twisty. Zatímco Striga nebo Na konci světa jsou si poměrně podobné, Menší zlo ukazuje kromě herní roviny i sílu vyprávění. Ostatně ona tahle povídka byla silná už jako předloha. A není to jen o variabilitě příběhů, ale i jednotlivých postav.

Pokud jste milovníky Zaklínače, tak budiž plusem možnost užít si známé příběhy jinak a v atmosféře Zaklínače, byť prostě téma by klidně mohlo být Pán prstenů. Nebo Tlapková patrola a mechanicky by byl výsledek podobný. Tady je to ale prostě rozhodnutím autorů Zaklínač a vy tak máte opravdu pocit, že výběr žetonů, respektive symbolů, má na vývoj příběhu dopad. A tady je důležité zmínit, že dost záleží, jak hru hrajete, zda jste kompetitivní hráč a cílíte od začátku do konce tvrdě na vítězství nebo jste schopni si užít i příběh podpořený mechanikami.

Líbí se mi, že hra není náročná. Respektive těch rozhodnutí v ní je dost, ale základ je přístupný i méně zkušeným hráčům a hra nabízí přijatelnou herní dobu, kdy v sólu jsem se dostal na cca 30 min, ve dvou na nějaký 45 min. Co se nám stávalo, to byla vyrovnanost hry v sudém počtu, respektive ve čtyřech, kdy často docházelo k remíze v určování osudu, což nám přišlo jako slabší místo herního designu. Osobně mám hru nejraději ve dvou nebo třech.

Hra nabízí prostor pro taktiku a strategii, ale zároveň si u ní nezavaříte mozek. Není to titul, kde každým rozhodnutím strávíte polovinu večera, naopak tempo hry běží pěkně, vše odsýpá a má příjemnou dynamiku.

Ano, ke hře chcete rozšíření, pokud vás bude bavit. Zatím česky v obchodem vyšel další příběh a postava v podobě Zrnka pravdy a Triss, kooperativní nestvůry a Divoký hon. Upřímně by bylo super, kdyby vyšla i další čtveřice příběhů, která se odemkla v kampani, protože třeba Zlatý drak je můj oblíbený příběh. Každá část navíc zase přináší něco nového. Politika Go on Board je v tomhle ale nekompromisní.

Když budete čekat příběhové RPG v kulisách Zaklínače, budete zklamáni. Když budete chtít šikovně a chytře navrženou hru plnou kombinování s příběhovým narativem v pozadí, budete mít naopak radost. Co tedy čekáte od Cesty osudu vy?

Líbí se mi hra Zaklínač: Cesta osudu? Ano.  Dostal jsem totiž hru, která přináší mechanicky fungující a příjemně kombinační herní stránku v na pozadí známých a oblíbených příběhů, které přinášejí do hratelnosti zajímavé twisty a tím variují celou hru. Hra pro mě boduje přístupností, herní dobou, ale i zážitkem, který si dokážu užít i v případě, že po několika partiích mám všechny příběhy nastudované od začátku do konce hned několikrát. Ano, možná vám bude časem jedno, zda bojujete proti strize nebo musíte rozsoudit Renfri a Stregobora, ale pořád budete mít draftovací engine building, který zaujme hráče málo i více zkušené a klidně si ho zahrajete s celou rodinou. A pro mě je tohle další velké plus. Rozhodně mohu tuhle hru doporučit minimálně k vyzkoušení, než jí odsoudíte, protože názor na ní je nejlepší udělat si na stole ponořeni do vyprávění a karetního kombinování.

Hru můžete v klasické i Deluxe verzi koupit ve Světě deskových her zde!

Zaklínač: Cesta osudu

Autor: Łukasz Woźniak

Vydavatelství: asmodee

Rok vydání: 2025

Počet hráčů: 1-5

Věk: 14+

Herní doba: 30-90 min

Autor: Adam Vondra Vondris

Galerie: