Chuck Palahniuk promlouvá o Fight Club 2

V březnu tohoto roku vyšel rozhovor s Chuckem Palahniukem, který se rozpovídal o pokračování své nejznámější knihy Klub rváčů. Ta se na světlo světa dostane komiksovou tvorbou, a Maxim položil autorovi pár otázek. Protože se jedná o velice zajímavý počin, rozhodli jsme se, že pro vás rozhovor přeložíme. Originální článek je k dispozici zde. 

Když Chuck Palahniuk během devadesátých let tvořil Fight Club, nebyl žádný spisovatel. Pracoval na úřadu v Oregonu a svůj budoucí průlom si psal jen tak pro radost. Nyní žije 53letý Chuck klidný život – fotky zkrvavených a bezzubých fanoušků, kteří byli až příliš ovlivněny Klubem rváčů, už dávno nezdobí jeho ledničku. Jako spisovatel si více věří a už se tolik neřídí heslem „méně je někdy více“, jako tomu bylo v minulosti.
„Byl jsem rád, když jsem vypotil jednu větu denně. Nyní věnuji všechen svůj volný čas soustředěním se na příběh.“
Vzpomeňme na devadesátá léta. Pro Palahniuka a miliony dalších, kteří v jeho nejslavnější postavě Tylerovi Durdenovi viděli zachránce, byla Amerika toho času poznamenaná skličující stagnací, místem plným sterilních kanceláří a nábytku z IKEA, kde obtloustlí lidé bez názoru řídili vše kolem. Někdy musel přijít zlom.
Nyní, téměř po dvaceti letech a dalších čtrnácti románech se vrací ke svému stěžejnímu dílu. Fight Club 2 – grafická novela ilustrovaná Cameronem Stewartem a Davidem Mackem začne vycházet v květnu. Celkově se dočkáme deseti čísel.

 

Pověz nám, kde teď žiješ?
Na venkově. Místo, kde žiji, patří národním lesům, takže je částečně v majetku ostrova. Široko daleko nemám žádné sousedy.

Děj Fight Clubu 2 se odehrává na předměstí. To příliš nepřipomíná tvůj současný svět.
Ne, není to můj svět. Neznám moc lidí, kteří v takovém světě žijí. Ale jde o to zvolit prostředí, se kterým se sžije většina čtenářů. Když jej zvolíte podle sebe, hrozí, že se s ním lidi neztotožní. 

Inspirovaly tě k práci na comicsu nějaká konkrétní díla tohoto média?
Když jsem vyrůstal, četl jsem klasické ilustrované comicsy (classics  illustrated - sbírka comicsů na motivy známých literárních děl,  pozn. přek.). Jako první jsem četl A Tale of Two Cities nebo Frankensteina a další. To bylo v sedmdesátých letech. Ve stejný čas jsem měl hodně rád hororové a DC comicsy. Portland se stal komunitou komiksáků, setkávám se s lidmi, jako je například Matt Fraction, který stojí za kontroverzní sérií Sex Criminals. Apple jej odmítl podporovat, protože bourá nejrůznější tabu.

Někdo další?
Joelle Jones, která také pracuje pro Dark Horse. Dělá Lady Killer, comics se stylovou kresbou připomínající šedesátá léta – velice stylizované, krásná sériová vražedkyně, super věc. Joelle kreslila jednu část coverů Fight Clubu.

Fight Club 2 bude mít několik různých coverů?
Ani to nedokážu spočítat. Hodně knihkupců a řetězců si přálo variant cover, které jsou specifické přímo pro ně. Své variant covery chtějí také CONy. Takže celé dny sedím a kontroluji tucty různých coverů a kreseb.

Umím si představit, že někteří lidé je budou chtít mít všechny.
Hádám, že to je záměr.

Když jsme se naposledy bavili o původním Klubu rváčů, tvrdil jsi, že odráží tvé momentální rozpoložení. Je tomu u dvojky taky tak?
Rozhodně. Pokračování je o hrdinovi, který se snaží dokončit léčbu, vrátit se k nejlepšímu aspektu své osobnost a musí se vypořádat s prášky na předpis. Já teď beru Ambien, Ativan a Xanax – vlastně všechno, co si můžu sehnat, jen abych se mohl držet svého životního stylu a nebláznil se z toho – tak trochu toužím najít způsob, jak zvládnout vše bez prášků.

Na Comic Conu jsi řekl, že největší strach z návratu ke Klubu rváčů byl „zlovolný zhoubný vyčerpávající mus psát“. Vyplnila se tato obava?
Ne tak moc jak jsem myslel. Psaní scénáře trvalo dlouho, skoro rok, ale měl jsem možnost se k němu vracet, když kreslíř pracoval na jednotlivých číslech. Mohl jsem scénář upravit, jak jsem chtěl, a pokaždé jsem přišel s novými nápady. Takže v tomhle to děsivé nebylo. Vlastně bylo zajímavé spolupracovat s někým, kdo pomocí kresby může říct něco, co já slovem nedokázal.

Ještě nějaké výhody jsi zaznamenal při práci na grafickém románu?
Samotná podstata spolupráce s někým je skvělá. Vnímám to stejně jako literární workshopy. Pracovat s někým je větší zábava než sedět sám doma a psát. Ta myšlenka každý den čelit jinému pohledu na věc. Cameron Stewart (kreslíř) mi zavolá a řekne: „Zapomněli jsme něco dát na zadní stranu obálky, co by sis tam přál mít?“ Nebo mě hodně bavilo zaplňovat prázdná místa v příběhu, přicházet na nové cesty jak pracovat s dějem. Zároveň se jedná o obor, který se nebere až tak vážně. Zrovna teď jsem navrhoval voňavé záložky, které vyjdou s knihou. Dělám je sám jako takové poděkování lidem za nákup.

Voňavé? Na jaké pachy se můžeme těšit?
Každé číslo bude mít jiný pach, který specifikuje konkrétní číslo.

Hádám, že jahody neucítíme.
To ne, ale u prvního čísla bude růže. No a samozřejmě dále jsou tam i ne úplně příjemné pachy.

Jaké jsou podle tebe největší nástrahy a limity comicsu?
Páni. Je třeba si dát velký pozor na děj, který na čtenáře vykoukne po otočení stránky (page turn reveal, pozn. překl.). Jakmile otočíte list, ihned projedete očima obě stránky. Takže jako autor nemůžete čtenáře překvapit, dokud neotočí list. Po otočení valí bulvy na panely v levém horním rohu. Na tohle jsme se hodně soustředili. Bylo náročné to splnit, ale bavilo mě to.

Když jsi psal Klub rváčů, měl jste pocit, že je Amerika na pokraji jakési kulturní revoluce?
Ne. Necítil jsem, že je na tom pokraji Amerika, ale já. Přišlo mi, že jsem dosáhl veškerého vysokoškolského vzdělání a víc jsem se od učitelů už dozvědět nemohl. Měl jsem potřebu jít proti proudu, nějak překročit nalajnovanost svého života. Napadlo mě, že když to popíšu ze svého úhlu pohledu, lidi se v tom najdou.

Kdybys radil nějakému mladému autorovi, jakým byl například mladý Chuck Palahniuk, co bys mu řekl?
Podle mě je to spíše věc rozvoje sociální struktury než očekávání, že každý týden něco vypotíš. Víš, že každý týden máš deadline a musíš něco dodat. A když je to špatně a hloupě napsané, budeš potrestán. Takže jsi motivován ze sebe vydat to nejlepší, abys každý týden zaujal skupinu lidí, kteří jsou také tvými kamarády.

Je Figt Club 2 něco, co jsi měl potřebu vytvořit? Pro sebe? Nebo své fanoušky?
Důvodů bylo několik. Bral jsem to jako společenskou zodpovědnost. Nechtěl jsem jen napsat další Fight Club a nadávat na chyby otců z pohledu jejich synů. Myslím, že je spravedlivé, aby syn vyrostl, sám se stal otcem a vše to prožil. Budete svědky také flashbacků, ve kterých se ukáže, že Tyler není natolik výjimečný a nebyl jediným v generaci tehdejších mužů. Tyler se v retrospektivě vyskytuje dost často a dosahuje velkých věcí. To, čeho jsme my byli svědky, je jen malá část jeho úspěchů za statisíce let.

V ukázce je vidět, že vypravěč tak trochu žije ve stínu Tylera Durdena. Vnímáš to tak, že v jeho stínu žiješ také?
To je další důvod, proč jsem chtěl FC napsat. Je hrozná zábava být Tylerem Durdenem, myslet jako on. Chápu, proč se chce Sigourney Weaver vrátit do role Ellen Ripleyové bez ohledu na scénář – je prostě skvělé být v kůži Ripleyové.

Spoustě lidem vadí, žes napsal Fight Club 2. Tvrdí, že s původním Klubem rváčů se nemá hýbat. Bál ses těchto reakcí?
Moji editoři s pokračováním nesouhlasili. W. W. Norton, který pracoval na původním Klubu rváčů, byl silně proti. Tvrdil, že ohrožuji svůj literární odkaz a celý ho pokazím. Ale já bych do toho nešel, kdybych neviděl zajímavý způsob jak pokračovat. Mohli na to najmout někoho jiného. Kdybych to udělat nechtěl, neměl bych žádné právo zakázat jim najmout někoho jiného.

Nebyl jedním z důvodů pokračovat skrze comics tvá vlastní obrana?
Uhádls. Lidé mají film a mají v hlavě knihu. Aby mělo pokračování svou vlastní sílu, bylo třeba přijít s úplně jiným médiem. Comics vypadá jako ideální způsob přelomu z původních dvou forem.

Kdybys mohl v Klubu rváčů něco změnit, co by to bylo?
Ten moment, kdy se hrdina pálí kyselinou a aby se rozptýlil, vypráví o tom, jak v Irsku močil na Blarneyský kámen, to tam nemělo být. Ale všichni mí přátelé do knihy něco přidali, a když jsem noc před vydáním jel do New Yorku na párty, můj kámoš Laurite mi řekl ten příběh a já prostě musel najít nějaké místo v knize, kam ho šoupnout, aby to Laurimu nebylo líto. Ale uznávám, nemá to tam co dělat.

Je nějaká šance na film Fight Club 2?
To zajímá každého. Televizní společnosti se u Dark Horse ptají na seriálová práva. Ale přijde mi, že se drží trochu zpátky a čekají, jak dopadne samotný comics.

Klub rváčů hodně zaujal publikum v devadesátkách, jak si podle tebe povede sequel u publika roku 2015?
Těžko říct, protože si nemyslím, že Klub rváčů zná jen publikum devadesátek. Jejich přízeň zůstává. Stejní lidé, jako to četli v roce 1996, si přečtou i comics, který bude čtený několika generacemi. Rozšířit příběh znamená odkrýt všechny myšlenky skrývající se za knihou. Diela Koseph Campbella a díla Lewise Hinda – všechny nejrůznější společenské kritiky, které jsem četl při psaní Klubu rváčů, chtěl na ně víc poukázat a rozšířit postavy jako je Marla – aby nebyla jen katalyzátorem, svatým grálem; chci, aby byla samostatnou postavou. Možná se kolem ní bude točit třeba Fight Club 3.

Takže to znamená, že bude FC 3?
Ne, ne, takhle to nevnímej.

Umím si představit, že na pokračování hodně lidí tlačí…
To asi budu vždycky případ Američanů. Každý rozhovor končí stejně: „A na čem děláš teď?“ Zatím bych pomlčel.

Autor: Ondřej Hartman Walome

Galerie: