Klece kolem nás

Jsou setkání, která vskutku snesou označení "osudová". Vím to, o jednom takovém vám tu chci vyprávět. Nestalo se to nikde jinde, než Na konci vesmíru.

Představte si pradávnou dobu, rok 2002. Pro komiksového fanouška to byl pravěk. Dodnes si pamatuji to prvotní nadšení z plejády všech těch hrdinů, kteří pojmu "komiks" dali u nás do té doby nevídaný rozměr. A právě v malém a milovaném budějovickém knihkupectví Na konci vesmíru, kam jsem mířil pro další dávku Comicsových legend a horkou novinku - Hellboye - jsem ho poprvé spatřil. Vědoucí pohled, napůl skrytý za sbírkou oblázků vyskládaných na modrém saténu. Žádné velké bicepsy, žádné zářivé barvy. Ale hloubka.  A umělecký přesah. Hellboy musel ještě pár let počkat. Domů jsem si donesl Preludii a Nocturnu, první knihu Sandmana. S fascinací coverem od neznámého Davea McKeana. 

Tehdy jsem pochopil, že komiks jakožto médium může přesahovat své hranice. A že má k umění blíže, než jsem si doposud myslel. To vše díky angličanovi, který není nikdy spokojený se svou prací. 

Dave McKean začínal jako každý komiksový ilustrátor (promiňte mi to slovo, u McKeana je dost omezující) za velkou louží. Konkrétně u Escape Books poznal Neila Gaimana a světlo světa stvořil první zárodek dlouholeté spolupráce, komiks Violent Cases (česky vyšlo jako Vraždy a housle). McKeanův experimentální styl a Gaimanovo psaní působily na svou dobu jako blesk z čistého nebe. Není se tedy čemu divit, že dalším společným dílem byla Black Orchid (česky Černá orchidej), který už vyšla pod hlavičkou DC. A tam se Gaiman i McKean usídlili na dlouho. V novém imprintu Vertigo totiž začala vycházet série o Morfeovi, pánovi Snů. Osobně to dodnes považuji za vrchol Gaimanovi tvorby. Komiks vycházel od roku 1989 do roku 1996 a McKean pro všechny čísla vytvořil covery, které mu vynesly nehynoucí slávu. A není se čemu divit. 

Dave McKean je pan umělec. Nemá rád škatulkování. Ostatně v jeho případě se s pojmy jako "kreslíř" nebo "inker" moc daleko nedostanete. McKeanovi jde hlavně o předání poselství, o vyjádnění pocitů. Jeho tvorba je všeobjímající, vyzkoušel každé dostupné médium, které mu umožňuje komunikovat s divákem. Ano, je to kreslíř. Ano, je to dokonce i inker. Ale také to je fotograf, režisér, herec, skladatel a sochař. Je to renesanční člověk naší doby, skládající své vize z koláží, které v člověku vyvolávají pocity z nejniternějších zákoutí. Nejedná se o radost. V nejlepším případě mohu tvrdit, že pohled na McKeanovu tvorbu vyvovává pocity ambivalentní. Pocity o to silnější, že  McKean má neuvěřitelný cit pro zprostředkování emocí.

Čtyři roky po svém příchodu do USA je Dave McKean fenoménem, jenž si vysloužil své místo na komiksovém Olympu. Mnoha ostatním by to stačilo, ne ale Daveovi. Měl v hlavě spoustu myšlenek, spoustu námětů i pocitů, které by rád předal dál. Točil filmy, pracoval na hudbě, dělal přebaly jazzových alb. Ale něco tomu chybělo. Vždy se jednalo o spolupráci s někým. A Dave chtěl čistě autorský počin. 

Tak spatřily světlo světa v roce 1990 Klece. Ambiciózní desetidílný komplet vycházel celkem šest let a představuje příběhy obyvatel jednoho starého činžovního domu kdesi v New Yorku (myslím, že se jedná o New York. Minimálně nálada by tomu odpovídala). Zaměřuje se zejména na malíře, spisovatele a hudebníka. A klece, které si kolem sebe lidé dobrovolně staví.

Klece jsou skvělou ukázkou experimentálního naturelu a "věčné nespokojenosti se sebou samým", kteréžto vlastnosti ženou McKeana neustále dopředu. Dobrých osmdesát procent knihy je tvořeno jednoduchou kresbou inkoustem, která ovšem není odbytá. Jak jsem již říkal: Dave McKean je opravdu velmi empatický, díky čemuž dokáže vykreslit emoce v obličejích svých hrdinů vskutku krystalicky čistě. Kniha staví na pomalém a pečlivém budování vztahu čtenář - charakter, přičemž důležité informace se dozvídáme intuitivně a nenásilně. Silná inspirace hudbou (a celkově uměleckým prostředím) je cítit z každé stránky. A s tím, jak se před námi odvíjí nit příběhu, pocit sepjetí úměrně roste. 

Při čtení knihy dokáže McKean předat nejenom informaci, ale také pocit. Klece jsou poplatné době svého vydání, byť umělěcký přesah mají nesmazatelný. Přesto mi stačí listování stránkami, abych doslova cítil počasí vyplňující každou píď staré městské zástavby. McKeanovo poselství přichází se svitem pouličních lamp odrážejících se v kalužích na rozbité silnici za tklivých jazzových tónů saxofonu. Na pozadí zní šum lidských hlasů mísící se s cigaretovým kouřem ve vašem oblíbeném klubu. Zatímco v patrech nahoře jsme svědky tajemného děsu v podobě ukrádání kousků duše... 

To vše a mnohem víc ve mě rezonuje spolu s Klecemi. Dave McKean má pro Klece slabost, přeci jen se jedná o jeho vlastní prvotinu. A přestože přiznává, že před příchodem digitálních technologií dokázal díky svým kolážím vyjádřit třetinu toho, co se mu honilo v hlavě (nyní to je tak 80 procent), na Klecích našel jen málo míst, která by s odstupem pětadvaceti let od prvního vydání, předělal. Což je u mistra, který stále nenašel ideální souzvuk s publikem, opravdu velký kompliment.

KOUPIT KLECE PŘÍMO V COMICS CENTRU

Klece

Dave McKean

Nakladatelství: Comics Centrum

Rok vydání: 11/2021

Překlad: Alexandra Niklíčková

Formát: 244 x 325 mm

Počet stran: 504

Provedení:  Hardback

Autor: Robin Podéšť RaptoR

Galerie: