Čas oblevy

recenze

Narozdíl od žánru fantasy má u nás Science Fiction a jeho podžánry dlouhou tradici. Nemusíme chodit ani daleko do minulosti a jméno Velikána Ondřeje Neffa nám vyvstane na mysli automaticky. Samozřejmě bychom mohli jít až ke Karlu Čapkovi a dalším. Přesto je Sci-Fi našincům jaksi bližší, asi proto, že jsme dlouhá léta doufali v lepší zítřky. A právě do tohoto žánru patří i novinka řady Evropská Space Opera vydavatelství Brokilon jménem Čas oblevy.

Vendula Brunhoferová je jméno, které se na scéně české fantastiky objevilo nejprve jako autorka recenzí a moje bývalá kolegyně na serveru Fantasy Planet. Netrvalo dlouho a rozhodla se podívat i na druhou stranu a stát se autorkou. Nejprve publikovala kratší práce a pak se rozhodla vrhnout i na román a ukousla si sousto úctyhodné, čítající více než 500 stran! Jak se s tím ovšem poprala? 

Děj knihy je uveden postavou Tuomase Aaltonena, který se živí jako prvotřídní nájemný vrah a během jedné spackané prácičky se dostane k datům netušené hodnoty a důležitosti. Vyšetřováním je pověřena Jane Sungová z policejního sboru (to je prosím druhá postava z románu), který udržuje v multiplanetárním Wallbardově korporátu pořádek. Tento nepředstavitelně monstrózní podnik vede Alex Wallbard (a už jsme u postavy číslo 3!) s pomocí schopné a přitažlivé sekretářky Stephensonové (postava číslo 4). Následně se dají do pohybu další velkolepé události a...ne tentokrát necháme děj stranou. Alespoň na chvíli.

Jednou z charakteristik Času Oblevy je velké množství postav a svým způsobem i dějových linií, které nejdříve nenápadně, ale čím dál jistěji, tvoří vlákna provazu jediného celistvého příběhu. Prvních 100 stran pro mě (a netvrdím, že pro každého) tvořilo problém začtení se, knihu jsem často odkládal a později se k ní vracel abych opět po kratším úseku utekl. Viním z toho postavy. Nejsou nijak špatně napsané, ale... ale jsou neosobní, vlastně s žádným protagonistou knihy jsem se za celou její délku nezžil a sympatie získávaly jen obtížně a zatímco u některých to bylo zcela jistě úmyslem autorky (dívám se na tebe Alexi!) tak u jiných si tím nejsme moc jistý. Když se pak po nějaké době, kdy už jsou všechny hlavní linie rozehrané, objeví další, která přinese samozřejmě další novou postavu, hlasitě jsem zaúpěl, ale paradoxně od té doby se cosi změnilo a já zpětně mohu říct co.

Hlavní postava knihy je totiž jen jedna a není to ani ředitel Wallbard ani vrah Aaltonen, ale je to právě dějová linka. V příběhu totiž není žádný tahoun, žádný vypravěč. Všechny postavy jsou vlastně zmítány událostmi a zatímco některé se snaží v iluzi vlivu křičet a rvát, jiné si s ledovým klidem myslí, že mají vše pod kontrolou a světlé výjimky se snaží smířit s tím, co se děje a reagovat na vzniklé problémy. A světe div se působí to velmi dobře. Naprosto skvěle bych hodnotil především závěr (asi tak 150 stran) knihy, kdy se dostaneme k vyvrcholení a rozuzlení. Přestože na konci, v klíčovém odhalení úkladu v úkladech jiných úkladů pužije autorka trochu „televizní“, nečekaný a nepředvídatelný zvrat, udělá to dobře a vzhledem k tomu, že nejsme v žánru detektivky, tak se to dá velmi snadno odpustit. A díky vzestupné tendenci mám po přečtení i přes porodní bolesti z knihy velmi příjemný a pozitivní dojem dobré zábavy!

Obrovským plusem pak je, že Vendula přesně pochopila žánr Space opery a krásně občas pomrkává a blíží se akoro až k Hard Sci-Fi, ale dřív než by jí mohl tento tenký led prasknout pod nohama elegantně se vrací na známou půdu a s grácií pokračuje.

Ať už to bylo záměrem či ne, v jaksi neosobních postavách a někdy příliš škrobených skoro až nahláškovaných dialozích seriálových show let 90. je cítit fakt, že jde o prvotinu, ale o prvotinu velmi povedenou! Na internetu jsem četl reakce, že by se měla Vendula vrátit zpět k povídkám a já tvrdím ne! Jistě kniha mohla být o nějakých 100 stran kratší a nejspíš by to ničemu neuškodilo a možná i přidalo, ale to my se nikdy nedozvíme, protože Čas Oblevy je jaký je. Velmi příjemným přínosem pro českou i evropskou Space Operu. Jen tak  dál.

P.S.: Pobavilo mě, že obleva se poprvé zmiňuje až na straně 533.

P.S. 2: Nečtěte Epilog, který je skoro až an úrovni hrůzy Harryho Pottera 7 tedy ta osobní část už byla trochu moc. Tedy alespoň ne hned a řádně si nejprve užijte skvělý poslední odstavec knihy. 

 

Autor: Vojtěch Rabyniuk Thunair