Strach, úzkost a nejistota jsou pocity, které cítí oběť na útěku. Oběť na útěku před někým nebo něčím silným, odhodlaným a dravým. Něčím, co se blíží neviděno a neslyšeno a jen ten tísnivý pocit blížící se smrti a toho, že je sledována, dává oběti jistotu a sílu utíkat dál. Ale jednou útěk skončí. Tak vždycky fungoval a bude fungovat vztah lovce a oběti. A Parker je lovec. A jde si pro pomstu.

"Dávám ti minci, již jsem vytesal z kamene. Dávám ti píseň, již jsem ukradl prachu. Dávám ti dýku zpod vršků. A kolík, jimž jsem probodl oko mrtvoly. Dávám ti pařát vytržený z krysy. Dávám ti jméno a to jméno je ztraceno. Dávám ti krev ze své žíly a pírko vyškubnuté z andělského křídla. Volám tě jmény, ó můj pane. Přijď."

Další titáni! Na konci předchozí knihy Eren konečně odhodil poslední zábrany a začal naplno důvěřovat svým spolubojovníkům. Díky tomu mohou Průzkumníci slavit triumf, jaký doposud nezažili. A nyní je čeká velké překvapení.

Říká se, že první dojem je vždy důležitý. Nezáleží však jen na tom co máte na sobě nebo v ruce. Ani tak moc nezáleží na tom jak zrovna vypadáte. Nejdůležitější ze všeho je to co při prvním představení vypustíte z úst. Co si pak máme myslet o člověku, který drží v ruce baseballovou pálku omotanou ostnatým drátem a uvítá vás rozpravou:  "Ale koťátka, už jste se někdo pochcal? Mám takovej pocit, že už je to zatraceně blízko.". Chtěli jste peklo, tak tady ho máte v čiré podobě a rozhodně máme Důvod se bát.

Komiksy jsou naivní. Příběhy odstrkovaných, kteří se díky shodě náhod stanou nositeli nadlidských sil (spolu s vizáží obletovaných krasavců) a kteří se automaticky vydávají na nebezpečnou a mnohdy nezáviděníhodnou cestu bojovníků proti bezpráví. Což v reálném světě nikdy nemůže fungovat. Plášť Joe Hilla vám to vysvětlí stručně. A drsně.